Pronikavý pláč dětí se mísil se štěkotem traumatizovaných psů a křikem vojáků, kteří se snažili udržet pořádek, když vlak ve 14:07 do Ivano-Frankivska v úterý vjel na kyjevské hlavní nádraží. Na prvním nástupišti stál tisícihlavý dav, který se hrnul k modrým vagónům a zoufale se snažil zajistit si drahocenné místo na cestě na západ z ukrajinského hlavního města. Ale většina lidí neměla šanci se do vlaku dostat, napsal zpravodajský server The Guardian.
„Podívejte se na ty tváře kolem nás, jsou úplně stejné jako na fotografiích z druhé světové války, a to je teprve několik dní. Dokážete si představit, co bude za měsíc?“ ptala se osmačtyřicetiletá Taňa Novgorodská, historička umění, která v úterý odpoledne dorazila na nádraží se svou patnáctiletou dcerou.
Koupila si lístky na šest různých vlaků, ale brzy zjistila, že jsou k ničemu. Na nádraží se uplatňuje jiné pravidlo nastupování: nejprve matky s dětmi, pak ženy, pak staří lidé. Ostatním brání v cestě policie a vojáci stojící na stráži. Vlak se rychle naplnil k prasknutí. Rodiny se musely rozhodovat během zlomku vteřiny – matky s dětmi směly nastoupit, ale prarodiče museli zůstat na peróně.
Úterý bylo šestým dnem války Vladimira Putina proti Ukrajině a mezi lidmi už převládl strach. V prvních dnech panoval pocit šoku a nedůvěry. Pak přišla hrdost z překvapivě houževnaté ukrajinské reakce na útok a jednoty ukrajinské společnosti. Úspěch při odražení počátečního ruského útoku s sebou ovšem nese děsivou nejistotu. Když selhal Putinův plán A, bude jeho plán B zahrnovat přeměnu Kyjeva v syrský Halab (Aleppo) nebo čečenský Groznyj?
Pondělní raketový útok na obytný blok v druhém největším ukrajinském městě Charkově a další, který v úterý ráno zasáhl hlavní náměstí, přiměly mnohé obyvatele Kyjeva, aby si uvědomili, čemu by mohla metropole čelit už za několik dní. V úterý došlo k další připomínce obrovské síly, proti které Ukrajina stojí, když raketový úder zasáhl kyjevskou televizní věž a údajně zabil nejméně pět lidí.
Věž se nachází v blízkosti pamětního místa Babí Jar, které připomíná oběti ze stejnojmenné rokle, kde nacističtí vojáci za druhé světové války zmasakrovali až 150.000 lidí – včetně více než 30.000 Židů. Ruské ministerstvo obrany vyzvalo obyvatele ukrajinského hlavního města, aby uprchli, a pohrozilo nálety na celou řadu cílů.
Stejně jako mnozí jiní i Novgorodská podcenila krutost a barbarství nadcházející invaze a ignorovala ty, kteří jí říkali, že by měla odejít. I když začaly padat rakety, rozhodla se zůstat a vydržet. V úterý však změnila názor, když viděla záběry raketových útoků na civilní oblasti Charkova.
„Uvědomili jsme si, že je to možná poslední šance, jak se dostat pryč. Osobně bych zůstala a snažila se bojovat, ale myslím, že pokud máte děti, měli byste odejít,“ řekla. Na cestu, která se může nakonec protáhnout na neurčito, si s dcerou vzaly jen malé příruční zavazadlo.
V tlačenici, která se vytvořila při příjezdu vlaku, se mnozí ani nepokoušeli nastoupit. A zatímco se z hloučků kolem dveří jednotlivých vagónů ozývaly prosebné nářky, o pár metrů dál stál pár středního věku s kufrem a pětilitrovou lahví vody a vedle nich nervózně funěl jejich hnědý boxer.
Muž, Jurij, říkal, že jejich děti žijí v Mnichově a že je už několik týdnů prosí, aby opustili Ukrajinu. On ale stejně jako většina zdejších lidí jednoduše nevěřil, že by byl Putin schopný rozpoutat takovou válku, jaká právě probíhá.
První noc útoku strávili s manželkou ve sklepě činžovního domu, kde bydlí. Byla tam hrozná zima, žádný záchod, a sklep se jim nezdál příliš stabilní. A proto další noci spali v koupelně svého bytu v devátém patře a doufali v nejlepší. Když v pondělí viděli záběry raketových útoků na Charkov, rozhodli se utéct. „Mám strach z toho, co přijde, a opravdu se odsud chci dostat,“ řekl Jurij.
On a jeho manželka jsou ale příliš nízko v pořadníku, který určuje nástupy do vlaku – a příliš slušní, aby se do něj pokoušeli prodrat. Nakonec vlak se skřípěním kol a syčením kouře vyjel ze stanice, jen přes špinavá okna bylo ještě nějakou chvíli vidět obličeje malých dětí přimáčknuté ke sklu.
Po příjezdu na západní Ukrajinu čeká mnohé další vyčerpávající cesta k hranicím s Polskem, Slovenskem nebo Maďarskem, kde lidé tento týden hlásili několikadenní čekací doby.
Jurij a jeho žena zůstali na nástupišti spolu s tisíci dalších lidí a doufali, že příště budou mít více štěstí. Starší muž s amputovanou nohou se potácel o berlích, zatímco se ho manželka snažila povzbudit, aby počkal ještě několik hodin a pokusil se získat místo v dalším vlaku na západ. O kousek dál se zoufale objímal plačící pár. Dívka se sklesle opírala o sloup a slzy jí padaly na kočku, kterou chovala v náručí.
Vlakové nádraží je jedním z mála míst překypujících aktivitou v Kyjevě, který byl ještě před týdnem plně funkční, živoucí evropskou metropolí, ale nyní se změnil v město duchů. Chreščatyk, široká třída, byla v úterý téměř úplně opuštěná. Většina obchodů je zavřená, jedinou známkou života jsou fronty před lékárnami.
Na okraji města se každým dnem objevují další a další kontrolní stanoviště. V úterý armádní jeřáby zvedaly na silnici betonové bloky, aby na několika místech vytvořily barikády. Hlavní stanoviště hlídají profesionální vojáci, zatímco stovky menších stanovišť střeží nervózní dobrovolníci, z nichž mnozí nikdy předtím nedrželi v ruce zbraň.
Digitální billboardy na okraji města hlásají: „Putin prohrál! Celý svět je s Ukrajinou,“ zatímco informační tabule u dálnice oznamují: „Teplota vzduchu +1°C, teplota vozovky +2°C, Rusové, táhněte!“.
