Gillian a Pete Brisleyovi sbírají kousky svých zničených životů. Uklízejí dům, ve kterém 7. října Hamás zabil jejich dceru a vnučky. Doufají, že se jejich zeť – pravděpodobně držený v zajetí v Gaze – bude mít k čemu vrátit domů. O jejich příběhu napsal deník Associated Press.
Rozbité sklo po vloupání militantů bylo uklizeno. Oblečení jejich mrtvých příbuzných je však stále třeba zabalit.
„Opravdu jsme nechtěli, aby se vrátil a viděl, v jakém je (dům) stavu,“ řekla Gillian Brisley, jejíž 48letá dcera Lianne byla spolu se dvěma dcerami zastřelena ve svém domě v kibucu Be’eri během řádění Hamásu. „Můžeme jen doufat a modlit se, aby byl v Gaze. A že se někdy vrátí.“
Příbuzní unesených neztrácejí naději
Desítky rodin, jejichž příbuzní byli odvlečeni do Gazy jako rukojmí, prožily noční můru, která je pro ně nepochopitelná. Po téměř pěti měsících izraelsko-hamaské války stále doufají, že zbývající rukojmí budou propuštěni. Po několika kolech vyjednávání se obávají, že Izraelci i svět ztrácejí o jejich boj zájem. „Stále se bojíme,“ přiznal Ofri Bibas Levy, jehož čtyřletý synovec Ariel a jednoletý Kfir – nejmladší rukojmí – byli zajati spolu se svými rodiči. „Jsme na téhle horské dráze už čtyři měsíce a nikdy nevíme, co můžeme očekávat.“ Když bojovníci vedeni Hamásem v říjnu vtrhli do jižního Izraele, zabili podle izraelských úřadů 1 200 lidí, většinou civilistů, a unesli zhruba 250 osob, včetně žen, dětí a starších dospělých.
Tento nejsmrtonosnější útok v dějinách Izraele odstartoval válku v Gaze, která podle místních zdravotníků zabila více než 29 000 Palestinců, většinou žen a dětí, a vyvolala humanitární katastrofu.
Více než 100 rukojmích, převážně žen, dětí a cizinců, bylo propuštěno na základě dohody z konce listopadu, která rovněž přinesla týdenní zastavení bojů a propuštění 240 Palestinců vězněných Izraelem. Jednání o propuštění zbývajících rukojmích se zastavila.
Izrael se domnívá, že ze 134 zbývajících rukojmích bylo nejméně 30 zabito 7. října nebo zemřelo v zajetí. Od začátku války izraelské síly osvobodily tři z nich. Předpokládá se, že rukojmí jsou drženi hluboko v rozsáhlé síti tunelů Hamásu v Gaze nebo v jiných úkrytech. V prosinci izraelské síly zabily tři rukojmí, protože je mylně považovaly za bojovníky. Osud těchto rukojmích hluboce traumatizoval Izraelce, považují je za trvalý symbol selhání státu při ochraně civilistů.
Rukojmí nesmí upadnout v zapomnění
Rodiny rukojmích zahájily domácí i mezinárodní kampaň s cílem zvýšit povědomí o utrpení svých blízkých a udržet tento problém v povědomí veřejnosti. Na protestech v Tel Avivu i jinde se stále častěji ozývají výzvy rodin k jejich propuštění. Mnozí přirovnávají jejich dlouhotrvající zajetí k rozsudku smrti.
Poté, co se tyto rodiny vyrovnaly s počátečním traumatem z kruté smrti svých příbuzných a zničení svých komunit, se dostaly do veřejné role obhájců propuštění rukojmích. Tato obhajoba se postupem času potýká s čím dál většími problémy.
Dynamika jednání o propuštění rukojmích se liší. Nedávná jednání, která vedou Spojené státy, Katar a Egypt, naráží na velké rozdíly mezi požadavky Izraele a Hamásu ohledně dohody, připomíná Associated Press.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu slíbil pokračovat ve válce až do „úplného vítězství“, což podle něj znamená zničit vládní a vojenské kapacity Hamásu a osvobodit rukojmí. Obou těchto cílů lze podle něj nejlépe dosáhnout intenzivním a dlouhodobým vojenským tlakem. Z řad jeho kabinetu se však objevila kritika tohoto postoje – jeden z vysokých představitelů tvrdí, že rukojmí lze osvobodit pouze prostřednictvím rozhovorů.
Kritici také tvrdí, že Netanjahu se při vyjednávání nechává vést politickými úvahami a že je zavázán krajně pravicovému křídlu své vlády. Říkají, že nemá na zřeteli nejlepší zájmy rukojmích, protože je vnímá jako neustálou připomínku toho, že nedokázal svůj lid ochránit.
„Netanjahu se snaží bránit. Sedmý říjen se mu nehodí,“ řekl Nahum Barnea, zkušený sloupkař deníku Yediot Ahronot. „Rukojmí zůstávají jako něco, co ho svým způsobem zatěžuje.“
Netanjahu tvrdí, že na osvobození rukojmích neustále pracuje
„Své blízké mám stále na paměti. Dívám se vám do očí, dívám se na jejich fotografie, na zlomené srdce a bolest,“ řekl na začátku tohoto měsíce Netanjahu.
Někteří Netanjahuovi spojenci stále častěji sdělují, že jejich prioritou není osvobození rukojmích. Ministr financí Bezalel Smotrich vyvolal pobouření poté, co v úterý pro izraelskou veřejnoprávní televizní stanici Kan řekl, že propuštění rukojmích „není nejdůležitější věc“, a uvedl, že zničení Hamásu má přednost.
Do boje rodin rukojmích se také vloudila politika, přestože se snažily udržet tuto otázku jako konsenzuální. Někteří Netanjahuovi příznivci se na sociálních sítích snažili vykreslit rodiny jako hrozbu pro jeho vládu.
Někteří příbuzní rukojmích uvádějí, že byli terčem šikany ze strany příznivců Netanjahua. Hlavní politický stratég, jenž od začátku vedl snahy rodin, se tento týden rozhodl rezignovat na svou pozici. Důvodem byly obavy, že jeho minulé účasti na kampaních proti vládě by mohly negativně ovlivnit jejich úsilí.
Příbuzní rukojmích uvádějí, že jsou ohromeni tím, co považují za celosvětovou lhostejnost vůči probíhajícímu válečnému zločinu. Rodiny v posledních pěti měsících cestovaly do hlavních měst po celém světě a snažily se získat podporu pro svou věc, jenže je převálcovaly masové protesty na podporu Palestinců v Gaze. Dokonce přiznaly, že viděly strhávat plakáty s fotografiemi svých blízkých.
Gillian a Pete Brisleyovi, kteří žijí v jižním Walesu, říkají, že se snažili zapojit úřady ve Spojeném království do pomoci, ale popisují „samé řeči a žádné činy“. Většinu stěn v domě jejich dcery a zetě zdobí díry po kulkách. Dvířka trouby jsou rozbitá a televizní obrazovky také. Brisleyovi sebrali dceřina plyšového medvídka z dětství a její šály, ale ještě musí vyčistit terasu a polštáře pohovky v horním pokoji.
„Nadějí je, že Eli žije,“ řekla Gillian. „Musíte mít naději. Když nemáte naději, nemáte nic,“ dodala.