Rašeliniště patří mezi nejvýznamnější přírodní zásobárny uhlíku na Zemi. Když se ale odvodní kvůli lesnictví nebo zemědělství, začnou naopak uvolňovat velké množství skleníkových plynů do atmosféry. Nový výzkum ze severního Švédska ukazuje, že návrat vody do vysušených rašelinišť dokáže tento trend poměrně rychle zvrátit. Už během prvních dvou let po obnově začala krajina výrazně lépe pohlcovat oxid uhličitý.
Vědci sledovali odvodněné lesní rašeliniště v oblasti Trollberget, asi 50 kilometrů severozápadně od města Umeå. Lokalita byla odvodněna už na počátku 20. století. Na podzim roku 2020 byly odvodňovací příkopy zasypány a území se začalo znovu zavodňovat. Následně probíhalo několik let podrobné měření toků uhlíku mezi půdou a atmosférou.
Výsledky ukázaly, že zvýšení hladiny vody vedlo k výrazně vyššímu pohlcování oxidu uhličitého. Denní příjem CO₂ se během sledovaného období zhruba ztrojnásobil. Hlavním důvodem byla vyšší produktivita vegetace. Rostliny po obnovení vlhčích podmínek intenzivněji rostly a během fotosyntézy zachycovaly více uhlíku z atmosféry.
Obnova má i vedlejší efekt
Současně se však zvýšily emise metanu. Oproti stavu před zavodněním vzrostly během druhého roku na více než trojnásobek. Metan vzniká v prostředí s nedostatkem kyslíku, což jsou právě podmínky typické pro mokrá rašeliniště.
Přestože metan patří mezi velmi silné skleníkové plyny, výsledky naznačují, že obnova vodního režimu přináší z hlediska výměny uhlíku mezi ekosystémem a atmosférou významné přínosy. Vedle vyššího pohlcování oxidu uhličitého se navíc postupně snižovalo rozkládání rašeliny, které je jedním z hlavních zdrojů emisí v odvodněných mokřadech.
Zajímavé bylo také zjištění, že reakce krajiny nebyla všude stejná. Největší změny zaznamenali vědci v okolí zasypaných odvodňovacích příkopů, jejich rozsah však nebyl přímo závislý na vzdálenosti od nich. Mnohem větší roli hrály místní podmínky, například drobné rozdíly v reliéfu terénu nebo složení vegetace.
Každé rašeliniště reaguje jinak
Studie tak upozorňuje, že obnovu rašelinišť nelze posuzovat podle jednoho univerzálního modelu. Jednotlivé části stejného území mohou reagovat odlišně a vývoj emisí skleníkových plynů závisí na řadě faktorů.
Pro klimatickou politiku je to důležitá zpráva. Řada evropských zemí včetně Švédska vnímají obnovu odvodněných rašelinišť jako důležitý krok ke snižování emisí skleníkových plynů. Nové poznatky naznačují, že přínosy mohou být značné, ale pro přesnější odhady bude potřeba zohlednit větší prostorovou rozmanitost těchto ekosystémů.
