Chlapci dnes častěji narážejí na tlak, izolaci i představy o tom, co znamená „být muž“. Odborníci upozorňují, že jim škodí nejen toxické online prostředí, ale také úbytek času na hraní, oslabení vazeb v komunitě a menší prostor pro projevování emocí.
Stres, úzkosti a osamělost se netýkají jen dospělých. Stále výrazněji dopadají také na děti a dospívající. U chlapců se k tomu přidává ještě tlak spojený s představou mužnosti, která jim často nedovoluje mluvit o strachu, smutku nebo nejistotě.
Psychoterapeutka Carine Diverlus upozorňuje hlavně na vliv takzvané manosféry. Jde o online prostředí, podcasty, diskuse nebo videa, která šíří toxickou maskulinitu a odpor k ženám. Někteří chlapci si z nich odnášejí představu, že muži mají být dominantní, tvrdí a nadřazení. Jenže pod takovými postoji se často skrývá nejistota.
„Učí je věřit, že muži jsou lepší a že si všechno zaslouží. V jádru těchto přesvědčení je ale spousta nejistoty,“ míní Diverlus. Podobné představy podle ní vytvářejí i stud a tlak na výkon. Chlapec má působit silně, nedotknutelně a být vždy připraven zvládnout každou situaci, i když je to často nereálné.
Problém nastává, když silné emoce nemají žádný ventil. Chlapci podle Diverlus často nedostávají od okolí svolení emoce prožívat naplno. Místo otevřeného rozhovoru se pak mohou uzavírat do svého nitra, trávit čas sami v pokoji nebo reagovat výbuchy vzteku.
„Když se oddělujete od svých emocí, oddělujete se úplně od sebe,“ vysvětluje Diverlus. Pokud dítě nemá pocit bezpečí a nemůže být samo sebou, roste podle ní riziko nespokojenosti, prázdnoty a dlouhodobé nepohody. Samota se tím jen prohlubuje.
Klinický psycholog Kenneth Barish vidí další příčinu v rozpadu komunit. Děti dříve častěji vyrůstaly obklopené sousedy, širší rodinou, trenéry, učiteli a dalšími dospělými, kteří pro ně mohli být oporou. Dnes jsou rodiny pod větším tlakem, rodiče více pracují a společný čas se zmenšuje.
„Děti potřebují komunity. Potřebují podporu nejen od rodin a rodičů, ale i od širší rodiny, mentorů, trenérů a učitelů,“ připomíná Barish. Když se tyto vztahy oslabí, děti snáz propadají sklíčenosti, uzavírají se a mohou být zranitelnější vůči duševním potížím.
Svou roli hraje i úbytek času věnovaného zábavě. Děti tráví méně času volnou hrou a více času studiem, školou a organizovanými aktivitami. Barish poukazuje na to, že hra není jen zábava. Pomáhá dětem rozvíjet sociální dovednosti, schopnost spolupráce, kreativitu a schopnost vycházet s ostatními.
Pomoci přitom mohou docela obyčejné věci. Dospělí by měli s chlapci víc mluvit, ale hlavně jim naslouchat. Měli by jim dovolit být citliví, otevření a nejistí, aniž by to působilo jako selhání. Důležité je zajímat se o jejich silné stránky, radosti a zájmy.
Barish doporučuje také společnou hru a pochvalu, která se netýká jen známek, gólů nebo jiných výkonů. Děti podle něj potřebují slyšet, že si dospělí váží jejich snahy, laskavosti a způsobu, jak se chovají k ostatním.
