Aparigraha neboli nepřipoutanost je poslední Jama v Patanjaliho Osmi větvích jógy. Co znamená toto morální pravidlo nepřipoutanosti?
Jamy jsou v podstatě morální směrnice, podle kterých máme žít s ohledem na náš vztah k sobě samým a ke světu kolem nás. Tyto morální kodexy lze aplikovat i mimo jógovou podložku a pomáhají nám cvičit nejen ve prospěch nás samotných, ale i světa kolem nás.
Máme 5 Jamas:
Ahimsa: „Nenásilí“
Satya: „Pravdivost“
Asteya: „Neokrádat ostatní“
Brahmacharya: „Celibát neboli správné využívání energie“
Aparigraha
Pátá Jama, o které tento článek pojednává, se často překládá jako „nechamtivost“, „nevlastnictví“ a „nepřipoutanost“. Slovo „graha“ znamená vzít nebo uchopit, „pari“ znamená „na všechny strany“ a předpona „a“ neguje slovo samotné – v podstatě znamená „ne“.
Tato důležitá Jama nás učí vzít si jen to, co potřebujeme, ponechat si jen to, co nám v daném okamžiku slouží a nechat jít, když nastane správný čas.
Vzít si jen to, co potřebujeme… Foto: Unsplash
„Mějte starost o činy samotné, a nikdy ne o plody činnosti. Nedovolte, aby výsledky vašeho jednání byly vaším motivem a nepřipoutejte se k nečinnosti“
– Krišna
Není to cíl, je to cesta…
Aparigraha je ve skutečnosti jedním z ústředních učení jogínského textu Bhagavadgíty, ve kterém Krišna sdílí jednu z myšlenek, jež by mohla být tou nejdůležitější lekcí ze všech, jež se je třeba naučit. Říká nám, že bychom se nikdy neměli zabývat výsledkem situace, měli bychom se zabývat pouze tím, co skutečně děláme právě teď, když k tomuto výsledku směřujeme.
Například: jak často se obáváme toho, co může vyplynout z úsilí, které vkládáme do projektu v práci? Z dovolené, kterou plánujeme, nebo jídla, které připravujeme, že nás samotné úsilí nikdy moc nebaví? Tak často se obáváme, zda budeme dostatečně úspěšní nebo „dost dobří“. Pak zapomínáme na to, proč to vlastně děláme.
Že nás práce nebaví může být důsledkem toho, že jsme soustředěni na výsledek. Foto: Pixabay
Vezměte si příklad z velikánů
Pokud víte, že máte něco dělat a sdílet se světem, toto učení z Bhagavadgíty nám říká, abychom to dělali celým svým srdcem a nemysleli na to, co z toho může vzejít. Velcí básníci jako Henry David Thoreu a Walt Whitman, malíři jako Camille Corot, a dokonce i skladatelé jako Beethoven si nemohli být jisti, co z jejich díla vzejde. Mnozí byli považováni za nehodné uznání, když poprvé ukázali světu své výtvory. Ale jakmile se vzdali potřeby být chváleni ostatními lidmi, když opustili pocit, jako by jejich štěstí bylo určováno tím, co si ostatní lidé mysleli… pak byli se svým dílem šťastni a žili naplněné a bohaté životy. Když dokážeme plně porozumět tomu, jak žít tímto způsobem, ve skutečnosti si oddechneme.
