Od chvíle, kdy teroristé, kteří se zaštiťují hnutím Hamás, napadli vesnice podél hranic Pásma Gazy, přemítají vojáci, politici i odborníci na Blízký východ o tom, jestli se tento útok z nečekané strany nemůže přelít za hranice historické Palestiny. Může a snáz, než byste čekali.
Útok na izraelské civilisty není třeba znovu popisovat. Připomeňme si snad jen dvě věci, jak jej provedli a do jaké mezinárodně-politické situace. Někteří západní novináři připodobnili útok Hamásu k tomu, co prováděly za druhé světové války britské speciální jednotky SAS. Ozbrojení muži na čtyřkolkách, v džípech či nákladních automobilech, které byly masivně vyzbrojené a uzpůsobené pro páchání co největších škod, vyrazili k cílovým místům, kde rozsévaly smrt a zkázu. S tím toliko rozdílem, že SAS bojovaly proti cílům ryze vojenským uprostřed formálně vyhlášené války a teroristé z Hamásu stříleli nevinné civilisty.
Pozemní útok po letech neúčinného ostřelování malorážovými raketami nikdo nečekal, dokonce ani izraelská vojenská zpravodajská služba Šin Bet. Tím spíše uspěl. Stovky nevinných občanů Izraele teroristé zavraždili, další stovky zranili.
Pohled zvenčí
Důležitý je však i mezinárodní pohled. Do jaké situace útok proběhl? Izrael v zádech se Spojenými státy se snaží vší silou normalizovat vztahy s muslimskými zeměmi v regionu, protože to byly právě ony, které ve 20. století vždy nakonec vytáhly se svými armádami proti Izraeli. Vztahy se tak zlepšily zejména se Saúdskou Arábií a jejími sunnitskými spojenci. Tedy právě s těmi zeměmi, které často žijí z ropy a které celou druhou polovinu 20. století financovaly chod neživotaschopného palestinského státu.
2 Weeks ago, Hamas started a war against Israel. This is what’s happened since then: pic.twitter.com/IGtIbeRuIx
— Israel Defense Forces (@IDF) October 22, 2023
Izrael se chystá na pozemní ofenzívu v Gaze, něco podobného, co převedl před patnácti lety v rámci slavné operace Lité olovo. Zatímco však do té doby byla izraelská armáda nezpochybnitelným vládcem Gazy, v roce 2008 poprvé utrpěla těžké ztráty takového rozsahu, že nejen Izraelci, ale i sami Palestinci ohlásili vítězství. Doba pokročila a zatímco Izraelské obranné síly (IDF), jak se oficiálně nazývá izraelská armáda, zůstaly za poslední roky zhruba na stejné úrovni, předpokládá se, že Hamás se od té doby významně vyzbrojil za pomoci Íránu a Sýrie, dvou posledních vůči Izraeli skutečně ryze antagonistických režimů v oblasti.
Hamás, jak se ukázalo při menších střetech v posledních letech, získal zejména rozsáhlou sbírku protitankových řízených střel, například kvalitní ruský typ 9K135 Kornet, řadu moderních pancéřovek ruské, íránské a čínské výroby. Izraelská armáda, která v obydlených oblastech spoléhá na léty propracovanou taktiku nasazení těžkých mechanizovaných sil, by tak při rozsáhlém útoku zřejmě utrpěla ještě větší ztráty než při operaci Lité olovo.
Domino
Američané dle zdrojů citovaných agenturou Reuters Izraelce od pozemní ofenzívy zrazují, zajedno kvůli očekávání ztrát, zadruhé kvůli osudu zajatců, z nichž někteří mají americké občanství. Hlavním důvodem pak má být obava o prohloubení konfliktu. Ačkoli většina pozorovatelů nad podobnou obavou mávne rukou, situace je třaskavá a v mnohém připomíná složitý systém vzájemně provázaných dvojstranných smluv, které vedly k vypuknutí první světové války.
Pokud totiž Izrael zaútočí na Gazu v pozemním útoku, bude to muset být skutečně masivní útok stovek tisíc vojáků, tisíců obrněných transportérů a stovek tanků, podporovaný bitevními vrtulníky, dělostřelectvem a rozsáhlým leteckým bombardováním. Šlo by o plnohodnotnou válku, ve které by (jak tvrdí izraelští představitelé) nešlo jen o Hamás, šlo by o celkový osud Pásma Gazy. Úspěšná masivní operace by mohla přinést až zrušení palestinské autonomie v tomto kusu historické Palestiny a znovuzavedení přímé okupační správy nebo jakoukoli podobnou variantu.
V tom okamžiku se dá očekávat masivní útok z Libanonu, který povede hnutí Hizballáh. Když s ním bude Izrael bojovat (jakože bude), střety se nevyhnou ani Sýrii. Syrská vláda je sice slabá, ale přeci jen jistými omezenými (zejména v porovnání s Izraelem) vojenskými kapacitami disponuje.
Írán
Ve chvíli, kdy se do bojů zapojí Hizballáh a zbytky Asadovy syrské armády, ihned se do krize vloží také Írán. Země, která z velké části ovládá Irák i Sýrii a skrze Hizballáh prakticky kompletně Libanon. Šíitská teokracie už v 80. letech dokázala, že i přes zbrojní embargo dokáže odolat i technologicky velmi silnému nepříteli. Od vzniku židovského státu platilo, že úhelným kamenem blízkovýchodní politiky je konflikt Izraelců s Palestinci. Ten sloužil velkým arabským zemím jako prostředek politického boje s židovským státem.
Tím, co hýbe současným Blízkým východem, je však konflikt mezi šíity a sunnity. V něm proti sobě stojí Írán a Saúdská Arábie. Vše důležité, co se v regionu odehrává, nese silnou stopu přítomnosti jedné nebo obou regionálních mocností. Válka proti Islámskému státu, kurdský boj za nezávislost. Válka v Jemenu a blokáda Kataru. Povstání v Iráku a samozřejmě občanská válka v Sýrii. Všechny tyto konflikty se staly pro obě ambiciózní říše hřištěm, na kterém spolu v zastoupení bojují o blízkovýchodní hegemonii. Pragmatičtí íránští ajatolláhové hrají izraelskou kartu zejména ve snaze dostat na svou stranu arabskou veřejnost napříč Blízkým východem, aby ji mohli využívat k mocenskému souboji se Saúdy.
Arabská ulice
I proto se dá očekávat, že pokud by se do války zapojil (byť nepřímo) Írán, rychle přispěchá i Saúdská Arábie. Princ Salmán dobře ví, že jakýkoli úspěch ve střetu s Izraelem by Íránu rychle získal popularitu napříč Blízkým východem. A to zejména na tzv. „arabské ulici“ od Káhiry po Mekku.
A zde už se dostáváme na okraj propasti. Pokud by se do sebe totiž zaklesly (byť stále v zastoupení) Írán a Saúdská Arábie, jistě to nenechá chladnými Rusy. Ti sice mají sami „z ruky do huby“, ale nikdy neopomenou zdůraznit svůj, jakkoli upadající, stále nezanedbatelný vliv v regionu.
A jsme na konci řetězu. Pokud by do hry vstoupilo Rusko, bude to jistě s Čínou v zádech. A stranou nebudou moci zůstat Spojené státy. Logickým dominem jsme se dostali až k zapojení velmocí.
I proto je nejdůležitější, aby v této chvíli vedení Hamásu a Hizballáhu, stejně jako vrcholní politici v Tel-Avivu dobře zvažovali, co se jim ještě vyplatí. Nejen kvůli osudu vlastnímu, ale možná i kvůli osudu celého civilizovaného světa.
