Mileniálové vyrůstali na hrách, které často neodpouštěly chyby. Žádné automatické ukládání, žádné checkpointy po každých pár minutách a žádné nekonečné návody na internetu. Když hráč prohrál, často se prostě vrátil na začátek.
Právě tahle zkušenost se dnes často zmiňuje jako jeden z rozdílů mezi generacemi hráčů. Starší tituly stavěly na opakování, paměti a postupném zlepšování. Neúspěch nebyl výjimkou, ale běžnou součástí hraní.
Hráči se navíc často střídali u jedné konzole nebo počítače. Kdo prohrál, předal ovladač dál. Hraní tak nebylo jen o výkonu, ale i o čekání, sledování ostatních a snášení frustrace bez okamžité odměny.
Moderní hry fungují jinak. Automatické ukládání, rychlé restarty a přístupnější obtížnost snižují frustraci a drží hráče v plynulejším zážitku. Podle reportu společnosti Newzoo se navíc jednotlivé generace liší nejen tím, jak moc hrají, ale i tím, co od her očekávají.
Výzkumy hráčského chování zároveň ukazují, že neúspěch ve hrách nemusí hráče automaticky odradit. Pokud má porážka jasný smysl a hráč vidí možnost zlepšení, může ho naopak motivovat k dalším pokusům. Právě na tom stály mnohé starší hry i dnešní náročné tituly.
Neznamená to, že by mileniálové byli automaticky trpělivější než Gen Z. Spíš vyrůstali v jiném herním prostředí. Tam, kde dnešní hry často šetří čas a nervy, starší tituly učily postupovat pomalu, opakovat chyby a radovat se z vítězství, které si hráč musel tvrdě oddřít.
