Evropa je super, vnitřní trh je super, ale Brusel je bojiště. Když si nehlídáte záda nebo se s někým rozkmotříte, dohody najednou neplatí, a vy to ani nevíte. Musíte si vše hlídat, jinak vás někdo předběhne, varuje expert na průmysl, europoslanec a kandidát za Hnutí ANO Ondřej Knotek.
Policista, kriminalista, farmacie, strojírenství, dozorčí rada, nemocnice, radnice – i takto může vypadat kariéra europoslance ještě předtím, než získal mandát. Jak se vám to přihodilo, bylo to řetězení náhod, nějaký vnitřní vývoj?
Já jsem strašně věděl, že chci studovat něco s chemií, s fyzikou, nějaký technologický obor. A do toho jsme měli v rodině, v minulosti a současnosti, vždy lékaře, sestřičky, učitele, policisty, proto mě zároveň lákalo pracovat ve veřejném zájmu. My jsme v rodině měli stále nějakou vazbu na stát. Policie toto splňovala. Vše to byla vlastně taková shoda náhod. V době, kdy jsem končil technickou školu, průmysl téměř nenabíral. Spíše propouštěl. Mně do podniku přijali, ale po rozvaze jsem se rozhodl pro policii. Chtěl jsem dělat operativce, být kluk v terénu s vysokou školou. Pak se ukázalo, že v Praze chyběli ty spisaři-vyšetřovatelé, jenže to chce trpělivost, a tam tehdy nebyla. Takže jsem se vrátil k tomu, co jsem studoval, což byl průmysl.
Jaký konkrétně?
Pracoval jsem ve farmaceutické výrobě v Kouřimi, to je 50 km od Prahy. Jako validační inženýr. Ve farmacii musí všechno projít přísnou kontrolou. Mě to bavilo, ale táhlo mě to do Mariánských Lázní, a v Tachově hledali vedoucího kvality. No tak jsem neváhal. Byl to vlastně kariérní postup, protože jsem šel z řadového inženýra dělat vedoucího oddělení. Byla to lucemburská společnost, bylo tam mezinárodní prostředí. Chyběl mi však ten veřejný zájem. To bylo před rokem 2014, v Mariánských Lázních vládly dvě hlavní strany. Jednomu místostarostovi říkala veřejnost Peněženka, druhému Deset procent. Bylo co zlepšovat. A v době vznikly dva nové subjekty, které vypadaly dobře: byli Piráti a hnutí ANO. Jeden můj kolega z kapely už Pirátem byl, tak jsem šel k nim. Řešili jsme jenom Mariánské Lázně. V roce 2014 jsem vedl místní kandidátku, byl jsem předsedou tamní organizace. Volby jsme vyhráli, nahlédl jsem dovnitř, ale byla tam jistá pachuť. Šli jsme do koalice s hnutím ANO a ještě nějakými subjekty, zájemců o uvolněná místa na radnici bylo dost. Zůstal jsem u průmyslu, šlo o vodárny, teplárenství. No a pak přišla migrace…
Byl to bod zlomu?
V zásadě když ta migrační vlna přišla, členská základna ji propagovala, podporovala. Já si nebyl úplně jistý a uvědomil jsem si, že tudy ne. Tak jsem se s kluky v Mariánkách domluvil, že u Pirátů skončím. Navíc jsem viděl, jak funguje ANO, a musím říci, že daleko efektivněji. Přešel jsem k nim a vydržel celý zbytek původního mandátu.
Poté jsem nějakou dobu neměl žádnou politickou funkci, v roce 2018 však začaly nominace do evropských voleb. A já si se zkušeností někoho, kdo zaváděl do firemních procesů směrnice EU, říkal – to by bylo fajn, kdyby zkusil někdo přinést do Bruselu názor z praxe, z provozů. Měl jsem vizi, že bych chtěl dělat pro český průmysl. Dostal jsem se mezi nová jména, dokonce na volitelné místo. A ono to dopadlo, a stal jsem se europoslancem.
Jak si vybavujete svůj příchod do Bruselu?
Přišel jsem z Karlovarského kraje, což je uhelný region. Mottem bylo pro tento region a další něco udělat. Bylo jasné, že nastane odklon od uhlí. Že to bude docela rychlé a musí to být řízené. S tím byl spojený boj o jadernou energii, které v těch letech začalo jít o život. Tu zatáčku smrti jsme vybrali, ale další vývoj rozhodně jistý nebyl. Chtěl jsem působit ve Výboru pro životní prostředí a ve Výboru pro průmysl s tím, že první z nich se věnuje oblasti veřejného zdraví. Do průmyslu jsem se nakonec nedostal. Po praktických konzultacích – s ohledem nástup nového Fondu spravedlivé transformace, kdy jsme věděli, že pro něj bude rozhodující Výbor pro regionální rozvoj, jsem se spojil s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou, pobral noty a stal se členem i tohoto výboru. Cestu mi umetla práce koordinátora pro práci ve výborech v naší frakci.
Co udrželo jádro „při životě?
Tam šlo o to, aby jádro a také zemní plyn byly za určitých podmínek v tzv. udržitelných financích. Padl návrh, že to může být filtrační, vyřazovací kritérium. Podařilo se, aby bylo jádro za jistých okolností čisté, bezemisní a udržitelné. Začalo to vše přihlášením se ke klimatické neutralitě, ale k té dojde každý členský stát svou vlastní cestou. A některé budou používat jádro. Neohrozí to konkurenceschopnost Evropy, a bude tam nějaká sociální spravedlnost. Nemůže se stát, že Česko zchudne ve prospěch Řecka. Mimochodem, právě Řecko a Španělsko doufají, že se po vybudování zelených zdrojů k nim průmysl nastěhuje. Včetně výroben aut.
Je to reálná představa?
No, když si to představím, a nemyslím to nijak zle: když si představím řeckou maňana a německou automobilku, zvyklou fungovat jak hodiny… Nevím, zda je to udržitelná představa, zda je to realita. Řekové vidí v té zelené politice nejenom reakci na klimatickou změnu, kdežto také příležitost. Evropa je super, vnitřní trh je super, ale Brusel je bojiště. Když si nehlídáte záda nebo se s někým rozkmotříte, dohody, který jste udělal, najednou neplatí, a vy to ani nevíte. Musíte si pořád vše hlídat, jinak vás někdo předběhne.
Kromě výborů působí v Evropském parlamentu tzv. delegace. Vy jste v té pro Černou Horu. Jaká je role těchto delegací?
Jde o sbližování, o partnerství do budoucna – a jsou i delegace o přidružení, jako je Albánie nebo Černá Hora. To znamená, že taková delegace je od toho, aby pomohla dané zemi dostat se do EU. Ale když to srovnám s tou prací ve výborech, je to to opravdu trošku jako doplněk. Jde o minimální agendu v porovnání například s tou klimatickou.
Dá se ten příval nových předpisů a hlasování o nich vůbec stíhat?
Je toho opravdu strašně moc, a to si nestěžuji. Jenže když chcete vědět trochu více o tom, o čem hlasujete, nebo dát včas nějaký pozměňovací návrh, jste doslova zasekaní. Největší zlo jsou bezesporu rezoluce Evropského parlamentu: někdy plýtváme 50 procent času na rezoluce, což jsou právně nezávazné texty. Mají význam, jen když se někomu hodí do Evropská komise. Když se nehodí, tak nezájem. Pětadevadesát procent rezolucí by vůbec nemuselo být. Politické frakce se přetahují, kdo přinese vlastní téma, a vůbec nejlepší jsou rezoluce, když může jedna politická frakce „vyšplouchnout“ jinou.
Ideálně nějakého národního politika. Bojím se, že ani v dalším mandátu těch rezolucí neubude.
Zážitků jak vidno máte spoustu. Existoval nějaký, který si bude hodně dlouho pamatovat, ať už pracovní, nebo osobní?
Bylo jich víc. Hned na začátku, byly tam dva momenty. První byla rezoluce o rizikových operacích ve Středomoří. V podstatě říkala, že se mají posílit evropské kapacity, aby sbíraly a vozily do Evropy migranty z této oblasti. Asi o tři hlasy to neprošlo, a pro bylo dokonce i hodně hlasů z naší politické skupiny Renew. Bylo to poselství, message, že si parlament uvědomuje nějaká rizika. V prosinci pak byla Evropská rada, kde se povedlo dostat do závěrů jádro, a to byl hybatel dalších kroků. Za jádro se bojovalo napříč českým politickým spektrem stejně jako v Bruselu, podporuji ho členové této vlády. Je to národní zájem projaderných států v EU. Ovšem tohle byla první vlaštovka, a druhá, kdy jsme opravdu byli jako strašně nervózní, bylo, když se hlasovalo o námitce proti zařazení jádra do udržitelných financí. To mohlo dopadnout o 30 proti, nebo o 30 pro. Já si výsledek přesně nepamatuji, ale ta námitka zelených, levicových, takových těch protijaderných poslanců, nakonec neprošla – a to jsem opravdu zařval WOW!
Pro červnové volby jste trojkou na kandidátce hnutí ANO, co byste chtěl voličům nabídnout a do čeho byste se rád v případě zvolení pustil?
Hlavně zdravý rozum, být nohama na zemi. Respektovat fyzikální zákony, protože boeingy na baterky ještě lítat nebudou, takže nemá smysl se o to snažit. Láká mě stále, jako před pěti lety, výbor pro průmysl. Cílem bude i co nejvyšší odpovědnost ve výboru pro životní prostředí, abych mohl pracovat na legislativních věcech ohledně klimatu, ale i pro zdravotnictví. To je strašně důležité. V Evropském parlamentu jsem založil platformu pro transformativní terapie. Nedávno se národ složil na malého Martínka, který dostal léčbu ve Francii. Je to oprava genetické chyby, a výhoda toho je, že to ten lék vyléčí. Samozřejmě jsou tam problémy, a tady to evropské řešení skutečně dává smysl. Podařilo se mi také dostat do platformy Evropského energetického fóra. To jsou poslanci, kteří se věnují energetice a průmyslu, diskutujeme s Evropskou komisí.
Komunikace o evropských tématech není v Česku dobrá a promítá se do nízké volební účasti. Nějaký apel na ty, co stále váhají?
Většina agendy, kterou se zabývá český parlament, má původ v EU. Legislativa vzniká v Bruselu a za dva, za tři roky se dostane do členských států. Tyto volby budou hodně o tom, co zajímá každého z nás. Jsou tady proudy, které jdou proti sobě, a otázka je, který z těch proudů zvítězí. Je tu otázka, jak by měla být Evropa řízena. Chceme mít více centrálního řízení v Bruselu, nebo zachováme pravomoc členským zemím, i když se jich pak musí domluvit 27? Je tu otázka migrace. Chceme mít kontinent více uzavřený, nebo otevřený? Teď se dojednal migrační pakt, ale nejsou s ním spokojeni ani odpůrci migrace, ani ti, co říkají, že žádné hranice nejsou. A nejzásadnější je konkurenceschopnost Evropy. Jeden přístup tvrdí, že musíme zrychlit klimatickou politiku, nehledě na to, co to udělá s energeticky náročný průmyslem. A jsou tací, kteří to odmítají. Musíme mít nějakou strategii, jak nalézt změnu. Je to hospodářská strategie, která musí být jiná a chytřejší. O tom bude rozhodovat váš hlas. Myslím, že lidé mají dost informací, aby si přesně mohli určit, jestli je daný subjekt přesně ten, který je povede v těch zmíněných tématech správným směrem.
