Rukopis může u starších lidí naznačit víc než jen to, jestli mají pevnou ruku. Nová portugalská studie ukazuje, že některé úkoly spojené s psaním mohou odhalit rozdíly mezi lidmi s kognitivní poruchou a těmi, kteří ji nemají. Nejde ale o samostatnou diagnózu, spíš o možný jednoduchý nástroj pro další sledování.
Výzkum publikovaný v časopise Frontiers in Human Neuroscience sledoval 58 dospělých ve věku od 62 do 92 let, kteří žili v pečovatelských zařízeních. U 38 z nich lékaři diagnostikovali určitou formu kognitivního zhoršení, dalších 20 podobnou diagnózu nemělo. Účastníci při testu psali inkoustovým perem na speciální digitální tablet.
Jedna část testů se zaměřila na základní ovládání pera. Lidé měli během 20 sekund nakreslit deset vodorovných čar a ve stejném čase udělat alespoň deset teček. V těchto jednoduchých úkolech se mezi oběma skupinami neobjevily výrazné rozdíly. Podle vědců nejspíš proto, že podobné činnosti stojí hlavně na základní motorice.
Rozdíly se ukázaly až u náročnějšího psaní. Účastníci měli zapisovat dvě věty s různou složitostí, buď podle kartičky, nebo podle diktátu. Lidé s kognitivním zhoršením psali při diktátu méně efektivně, tedy ve chvíli, kdy museli zapojit nejen ruku, ale také jazykové zpracování, pracovní paměť a schopnost řídit pozornost.
Ana Rita Matias z portugalské Univerzity v Évoře míní, že právě náročnější úkoly dávají rukopisu větší vypovídací hodnotu. „Nejsilnější zpráva je, že rukopis začíná být informativní ve chvíli, kdy je úkol kognitivně náročný,“ vysvětluje. Jednoduché tečky a čáry podle ní nestačí, zatímco diktát lépe odhalí zranitelnost na pomezí myšlení a pohybu.
Výsledky je ale potřeba brát opatrně. Studie byla malá, zahrnovala pouze lidi z pečovatelských zařízení a systematicky nehodnotila užívání léků. Lékař Michael Richardson, který se na výzkumu nepodílel, připomíná, že zjištění nemusí automaticky platit pro širší populaci. Pokud si ale rodina všimne, že starší člověk začíná mít potíže zapsat instrukce nebo se při tom snadno zmate, může být na místě konzultace s praktickým lékařem.
Matias zdůrazňuje, že rukopis zatím nemá sloužit jako samostatný diagnostický nástroj. „Rukopis by se měl zkoumat jako levný ukazatel pro screening a sledování, zatím ne jako samostatný diagnostický nástroj,“ přiznává. K přesnějším závěrům budou podle ní potřeba delší studie, lepší kontrola vlivu léků a pestřejší vzorek lidí mimo instituce.
Výzkum zároveň zapadá do širší debaty o tom, co všechno může mozku prospívat. Ruční psaní má podle dosavadních poznatků kognitivní přínosy, podobně jako pohyb, spánek, učení nových dovedností a sociální kontakt. Zaldy Tan z programu pro paměť a stárnutí v Cedars-Sinai už dříve upozornil, že lidský mozek potřebuje kontakt s ostatními. „Když se to neděje, naše paměť a poznávací schopnosti mohou časem slábnout,“ dodává.
