Určitě někoho takového znáte. Člověka, který má vždy připravený protiargument. Který do diskuzí vstupuje se slovy „nech mě ti to vysvětlit“ a rád doplňuje cizí věty vlastními poznámkami. Ať už jde o klimatickou krizi, správný recept na guláš nebo způsob, jak držet dítě, vždycky má jasno. A potřebuje, aby to ostatní věděli taky.
Jak však ukazují psychologické výzkumy a praktické zkušenosti, tato neochvějná jistota často nevychází z nadřazenosti, ale spíše z křehkosti.
Sebevědomí? Spíš obranný štít
Podle psycholožky Lynn Margolios může za takovým chováním stát neschopnost vnímat jiný úhel pohledu než ten vlastní. Dotyčný není arogantní, jen není trénovaný ve změně perspektivy. To brání empatii, navazování vztahů a schopnosti přiznat chyby. A místo zdravé sebereflexe nastupuje rigidita a defenziva.
Někdy jde dokonce o hlubší problém. Neochota připustit chybu může mít kořeny až v dětství, například u lidí, kteří byli v mládí kritizováni svými rodiči. Pocit „nejsem dost dobrý“ si pak v dospělosti kompenzují tím, že se snaží mít vždy navrch. Aby je někdo zase nesrazil.
Tito lidé často bojují s vnitřním studem nebo vinou. Přiznat chybu by totiž znamenalo odhalit svou zranitelnost. A to je něco, co se ve světě, kde se slabost neodpouští, těžko dělá.
Všeználek v práci i v rodině
Jak poznáte, že máte doma nebo v kanceláři člověka s tímto vzorcem chování? Často jde o takzvaného „experta na všechno“. Takového, co rozdává nevyžádané rady, má vždy poslední slovo a reaguje podrážděně, když ho někdo opraví. Může jít o důsledek nízké emoční inteligence a snahy udržet si respekt skrze kontrolu. Paradoxně však působí spíš opačně, okolí ho vnímá jako člověka, se kterým se těžko spolupracuje.
Jak s nimi mluvit a nezbláznit se
Snažte se vyhýbat narážkám a zůstaňte věcní. Emočně nabitá diskuze obvykle jen přilévá olej do ohně. Někdy pomáhá otevřeně říct, že vám daný způsob komunikace nevyhovuje. A někdy prostě odejít z místnosti nebo vztahu.
Ale i tito lidé mají své bolístky. Jak píše terapeut Jiří Lexa, často jde o nevědomá vnitřní zranění, která se opakovaně aktivují a promítají do komunikace. Poznat je, pojmenovat a začít s nimi pracovat může být osvobozující nejen pro ně, ale i pro jejich okolí.
Možná nejde o to vyhrát diskuzi, ale pochopit, proč druhý tak zoufale potřebuje mít poslední slovo. Když tohle přijmeme, můžeme najít cestu, jak spolu mluvit jinak a lépe.
