Před padesáti lety se dva britští piloti ponorky ponořili téměř 500 metrů do hlubin moře, 241 km od Irska. V ocelové kapsli o průměru 1,8 m nechtěně strávili tři kritické dny. Když přišla záchrana, muži měli kyslík na posledních 12 minut. O legendárním hrozivém ponoru se šťastným koncem píše BBC News.
Ve středu 29. srpna 1973 se tehdy osmadvacetiletý ponorkář Royal Navy Roger Chapman a pětatřicetiletý inženýr Roger Mallinson, ponořili na dno Atlantského oceánu. Pod vodou došlo k havárii a následovala 76hodinová mezinárodní záchranná akce.
Roger Chapman and Roger Mallinson spent three days trapped 1,575 feet deep on the Pisces III before emerging with a mere 12 minutes of oxygen to spare. https://t.co/P1FR3f5gXS
— The Washington Post (@washingtonpost) June 22, 2023
Pilot Roger Chapman a starší pilot Roger Mallinson zahájili rutinní ponor s Pisces III. Posádka měla na mořské dno pokládat transatlantický telefonní kabel 241 kilometrů jihozápadně od Corku. „Trvalo asi 40 minut, než jsem se potopil na necelých 500 m a jen o trochu rychleji se dostal zpátky nahoru,“ říká Chapman. „Dělali jsme osmihodinové směny. Jeli jsme po povrchu mořského dna rychlostí půl míle za hodinu, nastavovali jsme čerpadla a trysky, které zkapalňovaly bahno, pokládali kabely a ujišťovali se, že je to všechno zakryté. Bylo to velmi pomalé a kalné,“ vypráví v BBC News.
Kvůli špatné viditelnosti byla práce únavná. „Bylo to, jako když jedete po dálnici v husté mlze a snažíte se jet po bílé čáře – člověk se musel neuvěřitelně soustředit.“ Kvůli poškození lodi navíc Mallinsonovi nastala šestadvacetihodinová směna beze spánku. „Předchozí ponor poškodil manipulátor, takže jsem celý den pracoval na jeho opravě. Znal jsem Pisces III skrz na skrz, protože jsem ji sám stavěl, když ji přivezli z Kanady jako vrak,“ říká.
Zafungoval šestý smysl
Nejspíš vlivem intuice se inženýr také rozhodl vyměnit kyslíkovou nádrž. „Byla docela dostačující pro provedení ponoru, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl vyměnit ji za plnou. Bylo to sice riskantní, ale kdybych to neudělal, nežili bychom,“ vysvětluje Mallinson. Krátce na to se strhlo drama. „Ozvalo se bouchání lan a kovu – jako obvykle během poslední fáze operace. Najednou nás to ale stáhlo dozadu a potopili jsme se. Houpali jsme se hlavou dolů a pak jsme se zase zvedli jako velký vůz,“ popisuje Chapman.
V tu chvíli se zaplavil prostor ponorky, kde bylo strojní zařízení. Ponorka byla najednou o více než tunu těžší. „Když jsme se potopili, měl jsem největší obavy z toho, jestli nejsme někde poblíž kontinentálního šelfu, protože kdybychom ho trefili, rozdrtilo by nás to,“ líčil námořník. Ponorka se otřásla a všechno se začalo klepat. „Bylo to děsivé – jako střemhlavý bombardér Stuka s ječícími motory a tlakoměry, které se otáčely,“ vzpomínal.
Muži vypnuli všechny elektrické systémy, takže v ponorce byla úplná tma. Shodili také 181kilogramové olověné závaží, aby byli lehčí. Mallinson řekl, že nejprve ucítil úlevu, že jsou naživu. Později se dozvěděl, že havarovali v rychlosti 65 km/h a uvízli v hloubce 480 metrů. „Aniž bychom to věděli, narazili jsme do rokle, takže jsme napůl zmizeli pod mořským dnem,“ říká. „Ponorka byla téměř vzhůru nohama, museli jsme ji opravit a ujistit se, že nikde neprosakuje,“ dodává.
Nehybné čekání na spásu
Řekli si, že nesmí dělat vůbec nic, aby spotřebovali co nejméně kyslíku. „Pokud vypnete, spotřebujete čtvrtinu kyslíku. Nemluvíte, ani se nehýbete,“ pokračuje Mallinson. V ponorce prý leželi tak vysoko, jak to jen šlo, protože na dně bylo už nedýchatelno. „Skoro jsme spolu nemluvili, jen jsme se chytili za ruku a stiskli ji, na znamení, že jsme v pořádku. Byla velká zima, byli jsme promočení. Navíc jsem nebyl v nejlepší kondici, protože jsem už tři nebo čtyři dny nejedl kvůli otravě z masového koláče. Ale naším úkolem bylo zůstat naživu,“ dodává. Venku se zatím rozjelo pátrání.
Podpůrná loď Vickers Venturer, která byla v té době v Severním moři, dostala povel k akci těsně po 10:30. Loď královského námořnictva HMS Hecate byla vyslána k místu se speciálními lany ve 12:09, do vzduchu vyletěly letouny RAF Nimrod. Americká ponorka CURV III, určená k vyzvedávání bomb z moře, byla poslána z Kalifornie a ze Swansea vyplula loď kanadské pobřežní stráže, John Cabot.
Mezitím Chapman a Mallinson sledovali, jak se tenčí jejich zásoby. Dvojice měla pouze jeden sendvič se sýrem a chutney a jednu plechovku limonády, ale podle Chapmana nechtěli jíst ani pít. Dvojice se zaradovala, když zjistila, že záchranné ponorky jsou už kolem nich a snaží se je vytáhnout. Všechny pokusy byly ale marné. Ponorky dostaly rozkaz vystoupit zpět na hladinu, což byla pro trosečníky rána. „Bylo to, jako bychom se vrátili na začátek a nikdo kolem nás nebyl. Našich 72 hodin kyslíku vypršelo. Téměř jsme se smířili s myšlenkou, že se to nepovede,“ říká Chapman. I Mallinson souhlasí, že naděje se vytrácela. Věc, která jim pomohla, byla prý přítomnost delfínů. „Celé tři dny jsem je slyšel na podvodním telefonu. To mi dělalo velkou radost,“ říká.
Drsný výstup k hladině
Těsně po 5:00 se záchranářům konečně povedlo ponorku připojit lanem a Chapman s Mallinsonem se rozhodli dát si onu plechovku limonády a sendvič. Výstup nahoru byl ale velmi rizikový a tvrdý. „Jakmile jsme se dostali z mořského dna, bylo to velmi drsné, velmi dezorientující. Mlátili jsme se a kolébali. Zřejmě si mysleli, že už jsme mrtví,“říká Chapman s tím, že „výtah“ byl během výstupu dvakrát zastaven.
Situace byla ovšem napínavá i nad hladinou. Poklop ponorky se totiž zasekl a trvalo dobrých 30 minut, než jej otevřeli a námořníci se mohli nadechnout čerstvého vzduchu. „Když se otevřel, vybuchl jako pistole. Cítili jsme jen slaný mořský vzduch a sluneční světlo, způsobilo nám to oslepující bolesti hlavy, ale byli jsme šťastní, v euforii.“ Piloti strávili na misi s Pisces III celkem 84 hodin a 30 minut.
„Když jsme začali s ponorem, měli jsme kyslík na 72 hodin, takže se nám podařilo získat dalších 12,5 hodiny. Když jsme se pak podívali do tlakové láhve, zbýval nám kyslík na 12 minut,“ říká Chapman, který se svým kolegou vstoupil do historie jako hrdina. Krátce po události Roger Chapman opustil Vickers, kde pracoval a založil společnost Rumic poskytující podmořské služby a operace. Mallinson se dál věnoval ponorkám až do roku 1978. „Trochu se jen teď zdráhám jezdit výtahem – jak je to nahoru a dolů – ale to je jediná věc, která mě fyzicky znepokojuje,“ říká s úsměvem. Pisces III byla opět uvedena na trh ve vylepšené verzi.