Kočky padají na tlapky s odzbrojující samozřejmostí, ale vysvětlení tohohle manévru zaměstnává vědce už víc než sto let. Nová studie teď přidala důležitý dílek do skládačky. Ukazuje, že zásadní roli hraje rozdílná pružnost jednotlivých částí kočičí páteře.
Záhada zaujala už francouzského fyziologa Étienna-Julese Mareye, který v roce 1894 pomocí tehdejších raných záznamů zachytil, jak se kočka během pádu sama přetočí a dopadne na nohy. Tím sice potvrdil, že nejde o iluzi, ale samotný mechanismus zůstal nejasný. Fyzici pak dlouhé roky zkoušeli chování padající kočky popsat rovnicemi, jenže živé zvíře se ukázalo být složitější než matematický model.
Tým vedený japonským fyziologem Jasuo Higurashim se proto zaměřil přímo na anatomii. Vědci zkoumali páteře darovaných kočičích těl a zároveň sledovali i dvojici živých koček, které nechali padat z výšky zhruba jednoho metru na měkkou podložku. Záznamy pak rozebrali políčko po políčku. Vedle toho sestrojili zařízení, které měřilo, jak moc se jednotlivé úseky páteře dají kroutit a jaký odpor při tom kladou.
Výsledek byl poměrně jasný. Hrudní část páteře v přední polovině těla je výrazně pružnější než bederní část vzadu. Právě to kočce umožňuje, aby se ve vzduchu nejdřív otočila přední část trupu a teprve potom zadní. Jinými slovy, kočka se nepřetáčí jako jeden celek, ale skládá pohyb postupně. Higurashi to shrnul jednoduše: „Hrudní páteř kočky se může otáčet jako náš krk.“
Nová data tak nahrávají modelu, podle kterého se tělo přerovnává v jednotlivých krocích, ne v jednom souběžném pohybu. Horní část těla se začne stáčet jako první, protože je lehčí a obratnější. Zadní část je těžší a tužší, takže ji následuje se zpožděním. U některých úseků hrudní páteře navíc vědci naměřili schopnost rotace až o 360 stupňů, což je rozsah, který dává kočce při pádu mimořádnou volnost.
Studie přinesla i menší vedlejší překvapení. Obě sledované kočky se při pádu častěji stáčely doprava, jedna dokonce ve všech osmi pokusech. Může to naznačovat určitou stranovou preferenci, podobně jako ji známe i u jiných živočichů. Samotnou záhadu padající kočky tím věda ještě úplně neuzavřela, ale dostala se k ní zase o něco blíž. A také připomněla, že příroda si s jednoduchými vysvětleními příliš hlavu neláme.
