Tajemství ve vztahu málokdy zůstane úplně schované. Partneři si po letech všímají tónu hlasu, nálady, gest i drobných změn v chování. Právě proto dokáže zamlčování podlomit důvěru dřív, než pravda vůbec vypluje na povrch.
Důvěra ve vztahu nestojí jen na tom, že si lidé nelžou v zásadních věcech. Důležitá je i schopnost mluvit o nepříjemných pocitech, nevyřčených křivdách nebo vlastním selhání. Když se tyto věci dlouho zametají pod koberec, začnou se vracet v hádkách, podrážděnosti a podezírání.
Terapeutka Susan Guthrie upozorňuje, že opravdová blízkost potřebuje upřímnost i zranitelnost. Partner, který něco skrývá, tím druhému často dává najevo, že mu nedůvěřuje natolik, aby před ním mohl být sám sebou. Tajemství pak ve vztahu funguje jako pomyslné pootevřené dveře ven.
Nejde přitom jen o nevěru nebo závislost. Stejně škodlivé mohou být i menší věci, třeba dlouho potlačovaná zášť, finanční neupřímnost nebo opakované omlouvání vlastního chování. Čím déle člověk před partnerem něco skrývá, tím těžší bývá vrátit se k otevřenému rozhovoru.
Guthrie popisuje upřímnost jako práci ve dvou krocích. Nejdřív musí být člověk poctivý sám k sobě a přestat si své chování omlouvat. Teprve potom může partnerovi říct, co opravdu cítí, co udělal nebo čeho se bojí.
Takový rozhovor může být nepříjemný. Může přinést konflikt, stud i obavy z reakce druhého. Bez něj se ale vztah snadno dostane do stavu, kdy lidé řeší jen povrchové spory, zatímco skutečný problém bují hlouběji.
Upřímnost neznamená říkat všechno syrově a bez ohledu na druhého. Znamená nemít ve vztahu dvojí tvář. Pokud má partnerství přežít těžké chvíle, potřebuje prostor, kde se pravda dá říct dřív, než z ní vznikne rána, která už půjde hojit jen velmi těžko.
