Ostřelování v některých momentech dosahuje frekvence jednoho úderu za minutu. Všude se válí mrtvoly a rozmáhá se zoufalství. Město je obklíčené ruskými vojáky a každá další exploze z něj vymačkává zbytky života. Tak v dnešní reportáži popisuje situaci v ukrajinském Mariupolu agentura AP, která má stále ve válkou rozvráceném přístavu na pobřeží Azovského moře své dva novináře.
V úzkém příkopě kvapně vyhloubeném ve zmrzlé zemi ležela těla několika dětí. Byl tam 18měsíční Kirill zasažený do hlavy šrapnelem. Byl tam 16letý Ilja, kterému výbuch roztrhal nohy během fotbalového zápasu na školním hřišti. Byla tam holčička oděná v pyžamu s obrázky jednorožců.
Všichni jsou uloženi s desítkami dalších lidí v masovém hrobě na okraji města. Pracovníci těla hází dovnitř nejrychleji, jak můžou, protože čím méně času stráví venku, tím větší jsou jejich šance na přežití. „(Přeju si) jediné, aby tohle skončilo,“ zuřil dělník Volodymyr, zatímco vytahoval pytle s mrtvolami z nákladního auta. „K čertu se všemi, s těmi lidmi, co tohle začali!“ řekl.
Přicházet však budou další těla. Z ulic, kde jsou vidět na každém kroku, nebo ze suterénu nemocnice, kde jsou naskládáni nevyzvednutí mrtví, dospělí i děti.
Takový je dnešní Mariupol, v němž dříve bydlelo přes 400.000 lidí, a jehož poloha postavila obyvatele přímo do cesty ruskému dobývání Ukrajiny. Stalo se při tom symbolem snahy ruského prezidenta Vladimira Putina rozdrtit ukrajinskou demokracii, ale také urputného odporu Ukrajinců. Snahy o evakuaci civilistů byly neúspěšné, než v úterý ukrajinské úřady oznámily, že z města odjela kolona asi 4000 osobních vozů. Odhadované statisíce lidí, kteří v Mariupolu zůstávají, ovšem jednoduše nemají jak uniknout. Okolní silnice jsou podminované a přístav uzavřený. Rusové také zablokovali snahy doručit do města humanitární pomoc.
Kromě jídla zde chybí také elektřina, voda je vzácností. Obyvatelé rozpouští sníh, aby měli co pít. Lidé pálí kusy nábytku v improvizovaných ohništích, aby si v mrazivých podmínkách ohřáli ruce a uvařili něco z té trochy jídla, kterou ještě mají. Samotná ohniště jsou vyrobena z materiálů, kterých je dnes ve městě víc než dost: Cihel a kovových úlomků ze zničených budov, které jsou rozeseté v ulicích.
Smrt je všude. Místní činitelé registrují přes 2500 mrtvých, ale mnohá těla nemohou být započítána kvůli neustálému ostřelování. AP zdokumentovala mnoho úmrtí žen a dětí, navzdory tvrzením Ruska, že na civilisty neútočí. Lékaři říkají, že na každého zraněného ukrajinského vojáka jim projde pod rukama deset civilistů.
Ještě před několika týdny se budoucnost zdála mnohem světlejší. Jestliže osud měst určuje jejich geografie, pak byl Mariupol na cestě k úspěchu, se svými vzkvétajícími železárnami a ocelárnami i přístavem pro velké lodě a při vysoké světové poptávce po obojím. Tatáž geografie, která dlouho městu pomáhala, se však nyní obrátila proti němu. Mariupol leží přesně mezi regiony ovládanými proruskými separatisty a poloostrovem Krym anektovaným Ruskem v roce 2014. Dobytím přístavu by Rusové získali pozemní koridor mezi těmito dvěma oblastmi a také kontrolu nad Azovským mořem.
Obléhání města začalo ke konci února. O několik dní později se u jedné místní školy sešla skupinka chlapců, aby si zahráli fotbal. Možná už nemohli vydržet čekání, možná se prostě cítili nepřemožitelní, jak to u náctiletých chodí. Na místě explodovala nálož. Výbuch zasáhl nohy mladého Iljy a chlapce už se nepodařilo zachránit. Za další dva dny, 4. března, skončilo na pohotovosti další dítě: malý Kirill zasažený do hlavy šrapnelem. „Proč? Proč? Proč?“ volala na chodbě nemocnice jeho plačící matka Marina.
To byl den, kdy se ve městě rozhostila temnota, lidé přišli o proud i o přísun informací. Ukrajinské televizní či rozhlasové vysílání nahradilo ruské, popisující svět, který s realitou v Mariupolu nemá nic společného. S tím, jak si lidé uvědomovali, že opravdu není cesty ven, se měnila nálada ve městě. Obyvatelé se přes noc ukrývali v podzemních krytech a přes den se horečně snažili obstarat si zásoby, než se zase uchýlili do skrýší. Mezi místními začaly vznikat konflikty, začalo se rabovat. „Lidi, prosím, držte spolu… Tohle je váš domov. Proč rozbíjíte výlohy?“ apeloval před deseti dny na rozvášněné obyvatele jistý voják, přičemž se mu do očí hrnuly slzy.
Tahle agónie zapadá do Putinových cílů. Obléhání je vojenská taktika, která se rozmohla ve středověku a je založená na podrobení jisté populace skrze vyhladovění a násilí. Útočící síle umožňuje ušetřit své vojáky daně za vpád do nepřátelského města, místo nich pomalu umírají civilisté. Putin tento postup aplikoval v roce 2000 na čečenskou metropoli Groznyj a před několika lety také proti syrskému Halabu (Aleppu). Z obou měst zbyly jen ruiny.
V Mariupolu se před několika dny ocitla v troskách i místní porodnice. Ruští činitelé po bombardování přišli s tvrzením, že objekt využívali krajněpravicové ukrajinské jednotky, reportéři AP ale na místě neviděli nic, co by naznačovalo, že nemocnice sloužila jiným než obvyklým účelům. Rovněž nic nenasvědčuje pravdivosti ruských tvrzení, že těhotná žena vyfocená po náletu se zkrvaveným obličejem, je herečka. O den později žena za zvuků dalších explozí porodila dceru Veroniku.
Dva dny poté, co holčička přišla na svět, nedaleko nemocnice, kde se matka i novorozenec zotavovali, zaujaly pozici čtyři ruské tanky označené písmenem Z. Zdravotníci i reportér AP se tam ocitli pod palbou ostřelovače, zatímco chodby byly lemované lidmi, kteří neměli kam utéct. Na začátku tohoto týdne už měly ruské jednotky budovu kompletně pod kontrolou. Lékaře i pacienty tam uvěznily a místo začaly používat jako základnu, vypověděli místní činitelé a jeden z místních doktorů.
Náměstek starosty Serhij Orlov předpověděl, že to nejhorší Mariupol ještě čeká. Očekává, že v dalších několika dnech přibydou „stovky a tisíce úmrtí“.
