V 50. letech 20. století byla myšlenka, že by se kontinenty na Zemi mohly pohybovat, do značné míry zesměšňována. Po druhé světové válce se ale tento přístup změnil. Díky námořním bitvám měli vědci k dispozici nové výkonné nástroje, jako jsou ponorky a sonary, které umožňovaly mapovat a zkoumat mořské dno podrobněji než kdykoli předtím.
Za druhé světové války hledalo americké námořnictvo velmi přesné měření magnetismu. Konkrétně chtělo námořnictvo zmapovat malé anomálie v magnetickém poli Země. Anomálie, které by mohly být způsobeny například přítomností kovových objektů, jako jsou ponorky.
Využití magnetometru fluxgate
V roce 1936 vědci zkonstruovali velmi přesný senzor, který se nazývá fluxgate magnetometr. V magnetometru fluxgate se místo otáčející se jehly jako u kompasu používá železná tyč omotaná dvěma cívkami drátu.
Fluxgate magnetometr. Foto: Unsplash
Aby však bylo možné toto zařízení použít k vyhledávání ponorek, muselo by být přenosné, aby se dalo namontovat na letadlo. A tady do příběhu vstupuje geomagnetik Victor Vacquier. Vacquier pracoval v pittsburských výzkumných laboratořích Gulf Research Laboratories, kde již několik let usilovně pracoval na přenosné verzi fluxgate magnetometru.
V roce 1941 přitáhly úspěšné testy Vacquierova zařízení pozornost námořnictva, které v něm spatřilo velký potenciál. Díky finanční podpoře námořnictva byly fluxgate magnetometry v prosinci 1942 ve vzduchu a pilně lovily nepřátelské ponorky.
Využití magnetometru k zkoumání mořského dna
Po válce oceánografové přístroj upravili tak, aby mohl být vlečen za výzkumnými plavidly, která se plaví po oceánech. Mapy odhalily zvláštní vzor magnetické polarity na mořském dně ve tvaru zebřího pruhu, který se u kontinentálních hornin nikdy nevyskytoval. Vědci předpokládali, že tyto pruhy mohou být způsobeny tím, že magnetické pole Země čas od času změní směr.
Tento vzor zebřího pruhu ukazuje symetrii v magnetické orientaci hornin mořského dna na obou stranách centrálního hřbetu. Foto: Unsplash
Tento vzor se stal jedním z nejsilnějších důkazů pro hypotézu rozšiřování mořského dna, tedy myšlenku, že když se zemská kůra v oblasti středooceánských hřbetů rozpojuje, vyvěrá z ní magma a vytváří novou oceánskou kůru. Jak nová kůra tvrdne, její minerály obsahující železo se vyrovnávají s aktuální orientací magnetického pole Země a tvrdnoucí horniny se stávají novým pruhem ve vzoru.
Symetrie na obou stranách Pacificko-antarktického hřbetu byla křišťálově čistá, tak dokonalá, že se jí začalo říkat „magický profil“. Tato symetrie se stala jedním z nejpřesvědčivějších důkazů teorie deskové tektoniky
