Čmeláci mohou z okolního prostředí získávat až sedmkrát více toxických těžkých kovů než včely medonosné, a to i v případě, že oba druhy hledají potravu na stejných místech. Skryté znečištění tak může nenápadně ovlivňovat jejich schopnost orientace, rozmnožování i fungování celých kolonií.
Těžké kovy se do krajiny dostávají nejen v okolí průmyslových podniků nebo dolů, ale také prostřednictvím ovzduší, zemědělských materiálů, hnojiv či čistírenských kalů. Včely při sběru pylu a nektaru přicházejí do kontaktu s půdou, prachem i rostlinami, které mohou tyto látky obsahovat.
Výzkumníci zkoumali kolonie včel medonosných a čmeláků v britském hrabství Cambridgeshire, kde je znečištění půdy obecně považováno za nízké. Přesto našli výrazné rozdíly mezi oběma skupinami. Pyl nasbíraný čmeláky obsahoval u většiny sledovaných kovů dvakrát až sedmkrát vyšší množství škodlivých prvků než pyl od včel medonosných. Těla čmeláků zároveň vykazovala přibližně třikrát vyšší koncentrace těžkých kovů.
Výzkum se soustředil mimo jiné na šest toxických prvků, konkrétně arsen, kadmium, chrom, kobalt, olovo a cín. Přestože naměřené hodnoty zpravidla nebyly smrtelné, může i malé množství těžkých kovů negativně ovlivňovat zdraví včel. „Většina hladin kovů, které jsme našli, nebyla dostatečně vysoká na to, aby včely zabila, ale i nízké koncentrace mohou stále škodit zdraví včel a úspěšnosti kolonií nenápadnými, ale významnými způsoby, například ovlivněním schopnosti hledat potravu a rozmnožovat se,“ uvedla Sarah Scott, která výzkum prováděla během působení na University of Cambridge a nyní pracuje na Newcastle University.
Čmeláci jsou k místnímu znečištění citlivější
Vyšší zátěž čmeláků může souviset s jejich biologií i způsobem sběru potravy. Zatímco včely medonosné žijí v početných koloniích čítajících desítky tisíc jedinců a mohou se při hledání potravy pohybovat až několik kilometrů od úlu, čmeláčí kolonie mají obvykle jen desítky až stovky jedinců.
Čmeláci navíc hnízdí v půdě nebo v opadaném listí, kde mohou být více vystaveni látkám obsaženým v okolním prostředí. Včely medonosné naopak obvykle žijí v dutinách stromů nebo v chovech člověka, což jim může poskytovat určitou ochranu před některými zdroji kontaminace.
Rozdílné jsou také jejich potravní návyky. Včely medonosné sbírají pyl z mnoha druhů rostlin, což může případné znečištění rozptýlit mezi různé zdroje potravy. Čmeláci naopak často využívají menší počet rostlinných druhů, a pokud některá z nich obsahuje více těžkých kovů, mohou tak čmeláci přijímat větší množství těchto látek.
Roli může hrát také jejich tělo. Čmeláci mají mnohem hustší ochlupení než včely medonosné, takže se na ně snadněji zachytávají prachové částice obsahující těžké kovy, které si následně mohou přinést zpět do hnízda společně s pylem.
Problém se skrývá i v čisté krajině
Těžké kovy se nemusí týkat pouze míst v bezprostřední blízkosti továren nebo těžebních oblastí. Výzkum ukázal, že se mohou hromadit i v krajině, kterou lidé běžně považují za méně zatíženou.
„I v oblastech, které obvykle považujeme za bezpečné nebo méně rizikové z hlediska těžkých kovů, tedy typicky ve venkovských oblastech mimo průmyslové a těžební oblasti, mohou včely toxické kovy získávat,“ míní Lynn Dicks z katedry zoologie University of Cambridge. Podle ní mohou mít ztráty jednotlivých jedinců u čmeláků výraznější dopad, protože jejich kolonie mají k dispozici méně dělnic.
Přesto vědci doporučují pokračovat ve výsadbě květin, které poskytují opylovačům potravu. „Včely hrají zásadní roli v biodiverzitě i potravinové bezpečnosti, takže bychom stále doporučovali lidem sázet květiny, aby jim pomohli, i pokud žijí v oblasti, kde je větší pravděpodobnost znečištění,“ dodala Sarah Scott.
