Svět očekává rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se zavřel se svými poradci v situační místnosti Bílého domu, aby dospěl ke konečnému rozhodnutí ohledně Íránu. Bez ohledu na výsledek konflikt s islámskou republikou nikdy neskončí. Samotné sankce nebo vojenský nátlak ji mohou oslabit vojensky a ekonomicky, ale ne ideologicky.
Američtí prezidenti s Íránem soupeří pět desetiletí. Používají k tomu nástroje, jako jsou ekonomické sankce, diplomacie, odstrašování a vojenský nátlak. Přesto 28. února americké a izraelské síly zaútočily na islámskou zemi. Otázka Íránu se totiž nepodařila vyřešit ani za dlouhé roky napětí a vzájemných hrozeb.
V Bílém domě se mění prezidenti a v Kongresu politici. Ústřední hnací síla íránské politiky však zůstává – revoluční ideologie islámské republiky.
So long as the Islamic Republic remains entrenched in Tehran, its challenge for American presidents will continue. New @CNN analysis examines this driver of conflict. https://t.co/HTsM6iErJH
— Brett McGurk (@brett_mcgurk) May 28, 2026
Kongres přistupuje k Íránu a jeho jadernému programu strategicky. Demokraté upřednostňují diplomacii a odvolávají se na jadernou dohodu exprezidenta Baracka Obamy z roku 2015. Mírnější přístup považují za bezpečný, hlavně nechtějí riskovat válku. Republikáni zase dávají přednost maximálnímu tlaku a vojenskému odstrašování. Teherán podle nich diplomatická ujednání zneužívá a pokračuje v regionální agresi.
Oba argumenty jsou částečně pravdivé. Ani jeden z nich ale nevysvětluje, v čem je problém. Tím problémem není měnící se politický vítr ve Washingtonu, ale trvalá povaha íránského režimu a jeho cílů. Ty jsou v islámské republice zakotveny od roku 1979.
Dohoda o znovuotevření Hormuzského průlivu, odevzdání nebo zlikvidování íránského vysoce obohaceného uranu a zavedení nových jaderných limitů – nic z toho by nezměnilo kurz, po němž se Teherán pohybuje už 47 let.
Věčná islámská revoluce
Důvodem jsou Islámské revoluční gardy (IRGC). Ústava jim nesvěřuje jen obrovskou vojenskou a ekonomickou moc. Zmiňuje je jako „ideologickou misi džihádu na boží cestě“. V tom se liší od íránské pravidelné armády. Jedná se o radikální sílu, jejímž cílem je rozšířit íránský vliv po Blízkém východě, vyhnat z regionu USA a podporovat ozbrojená hnutí, která přísahala, že zničí Izrael.
Tyto cíle překonaly hranice amerických i íránských prezidentů, ekonomických krizí, sankčních kampaní i navazování kontaktů.
IRGC vznikly, aby chránily revoluci doma a šířily ji v zahraničí. Její elitní tajné jednotky Quds celá desetiletí budovaly sítě ozbrojených partnerů, kteří šíří vliv Íránu daleko za jeho hranice. Američtí představitelé vždy doufali, že tento revolucionářský zápal uhasí, když Íránu nabídnou ekonomické příležitosti a možnost opětovného začlenění do mezinárodního systému. Právě v to doufal Obama.
Jaderná dohoda sice vedla k omezení íránského jaderného programu (výměnou za zrušení některých sankcí), nezměnila však chování Teheránu ani jeho revoluční cíle. Díky novým ekonomickým zdrojům se dokonce projevoval sebevědoměji.
Krátce po uzavření dohody již mrtvý duchovní vůdce Alí Chameneí odmítl spekulace, že se postoj Íránu k nepřátelům změnil.
Chameneí předpověděl pád Izraele do 25 let a slíbil pokračující odpor v regionu. Nešlo o rétorické divadlo. Írán dál pokračoval po své trajektorii, kterou sledoval dlouhá desetiletí, a to navzdory mezinárodnímu tlaku.
7. října jako vyvrcholení
7. října 2023 byl dosud nejzjevnějším výsledkem této trajektorie. Palestinské teroristické hnutí Hamás nečekaně zaútočilo na Izrael. Při nejsmrtelnějším útoku na zemi v její historii zemřelo 1 200 lidí a 250 jich padlo do zajetí. Byli mezi nimi Izraelci i cizinci s dvojím občanstvím.
Írán, který Hamás financuje, účast na útoku nepřiznal, ale veřejně ho oslavoval. Izrael zahájil masivní invazi do Pásma Gazy. Hnutí Hizballáh začalo odpalovat rakety na sever Izraele, což Izraelské obranné síly (IDF) přimělo k invazi do jižního Libanonu. Hútíové uzavřeli spojenectví se somálskými piráty a začali napadat obchodní a vojenské lodě v Rudém moři. Íránem podporované milice zahájily útoky na americké základny v Iráku a Sýrii.
Izrael se střetl s takzvanou Osou odporu – strukturou, která byla po desetiletí budována a připravována na vytváření tlaku na židovský stát a USA prostřednictvím mnoha front.
Válka nakonec eskalovala ve vzájemné útoky mezi Íránem a Izraelem a zapojení USA s jejich spojenci. Letecké údery na íránský jaderný program ale jen předznamenávaly mnohem rozsáhlejší americko-izraelské údery na vojenské cíle po celém Íránu z 28. února, kterými začal další táhlý konflikt.
Američané s Izraelci zlikvidovali nejvyšší velení Íránu. Narušili tím jeho regionální operace a zemi uvrhli do chaosu. Také oslabili íránské raketové, dronové a námořní kapacity. Nevyřešili ale ten jediný podstatný problém – íránskou ideologii.
Americká taktika založená na diplomacii, ekonomických sankcích a vojenském nátlaku byla efektivní v oslabování schopností Íránu. Ukázala se však jako neúčinná při snaze změnit ideologické směřování íránského režimu.
Když se podíváme do historie, vojenská síla USA je impozantní a její nasazení zpravidla končí strategickým vítězstvím. Nevyústí však nutným politickým kolapsem v dané zemi.
Islámská revoluce žije dál. Islámská ideologie žije dál. Íránu vládnou ještě radikálnější síly než před 28. říjnem. Trump kvůli nepopulární válce čelí tlaku ze strany americké veřejnosti i mezinárodního společenství. Boj USA a Íránu přitom bude pokračovat bez ohledu na možné dosažení dohody o ukončení bojů.
Nebezpečnější než v minulosti
Trump navíc Íránu vložil do rukou mocnou zbraň. Hormuzský průliv je pod jeho kontrolou jako ekonomická jaderná bomba. Prudce rostoucí ceny ropy, kaskádovité tržní šoky a téměř okamžitý dopad na globální ekonomiku překvapily i samotný Teherán.
Radikální myšlenka o zablokování průlivu, která byla v minulosti považována za rétorické chvástání, se ukázala být zbraní hromadného ničení – potenciálně ničivější než ta skutečná.
Jednání Trumpa s poradci za zavřenými dveřmi skončilo a Bílý dům o výsledku neinformoval, což jen odráží bezradnost USA v konfliktu s Íránem.
