Každý to někdy zažil. Svěřujete se kamarádovi s náročným týdnem v práci a místo toho, aby se rozhovor chvíli točil kolem vás, druhý člověk plynule přejde ke svému šéfovi, svému stresu a vlastnímu příběhu. Najednou máte pocit, že spíš posloucháte, než že vás někdo slyší.
Specialistka na komunikaci a životní koučka Hailey Magee v tom vidí střet dvou odlišných stylů rozhovoru. Jedni lidé konverzaci hlavně udržují, druzí ji rozvíjejí. Ani jeden přístup není špatný, problém ale vzniká ve chvíli, kdy od druhých čekáme stejný způsob komunikace, jaký máme sami.
„Když očekáváme, že ostatní budou komunikovat přesně jako my, snadno si jejich odlišný styl vyložíme jako bezohlednost nebo nezájem,“ vysvětluje Magee. „Když se potkají dva lidé s rozdílným komunikačním stylem, často si chování toho druhého vyloží negativně.“
Jeden přidává, druhý se ptá
Člověk, který rozhovor rozvíjí, má tendenci navázat vlastním zážitkem. Když někdo mluví o konfliktu s kolegou, může reagovat třeba tím, že mu to připomnělo podobnou situaci z jeho práce. Nesnaží se tím nutně převzít pozornost. Často tím ukazuje, že rozumí a že si podobnou věcí také prošel.
Opačný typ rozhovor spíš drží u tématu. Místo vlastního příběhu položí doplňující otázku, ujistí druhého, že ho poslouchá, a nechá ho mluvit dál. Může říct například, že to zní hrozně, a zeptat se, co se stalo potom. Takový člověk dává najevo blízkost tím, že nechává pozornost u zkušenosti druhého.
Oba styly mají výhody. Ti, kdo rozhovor rozvíjejí, do něj přinášejí nové informace, osobní zkušenosti a tempo. Konverzace s nimi může být živá, pestrá a přirozeně se přesouvat od jednoho tématu k druhému. Ti, kdo rozhovor udržují, zase vytvářejí klidnější prostor, kde se člověk nemusí cítit přerušovaný nebo tlačený dál.
Právě tady ale často vzniká tření. Pro člověka, který rozhovor rozvíjí, může být komunikace s tím druhým typem nudná nebo jednostranná. Může mít pocit, že všechnu energii do hovoru vkládá jen on. Někdy ho dokonce napadne, že rozhovor ovládl, protože protějšek nepřidává nic vlastního.
Naopak člověk, který rozhovor udržuje, může toho druhého vnímat jako sebestředného. Vadí mu, že pokaždé, když něco sdílí, se pozornost přesune k cizímu zážitku. „Může mít pocit, že bojuje o prostor,“ popisuje Magee.
Pomáhá říct si, co kdo potřebuje
Rozdílné komunikační návyky mohou znamenat různé věci. Otázky jednomu člověku připadají jako projev zájmu, jinému jako nátlak. Sdílení vlastního příběhu může někdo chápat jako snahu o blízkost, jiný jako přerušení.
Magee proto doporučuje mluvit o těchto rozdílech otevřeně. „Už nepředpokládám, že ostatní projevují zájem stejným způsobem jako já. Nepředpokládám ani to, že automaticky poznají, co v komunikaci potřebuji,“ uvádí.
Člověk, který má pocit, že druhý sdílí málo, může říct, že se někdy cítí odpojeně, protože mluví hlavně o sobě a rád by našel větší rovnováhu. Ten, kdo se naopak cítí zahlcený cizími příběhy, může říct, že ho zraňuje, když se jeho zkušenost hned stočí jinam.
Ne vždy druhý člověk zareaguje tak, jak bychom si přáli. I tak ale může podobný rozhovor ukázat, zda šlo jen o odlišný styl, nebo opravdu o nezájem. „Je lepší být otevřený a dát ostatním šanci setkat se s námi tam, kde to potřebujeme,“ dodává Magee.
