Umělá inteligence se během roku 2025 rychle zabydlela v běžných úkolech, od vyhledávání po generování textů a obrázků. S tím ale roste i její méně viditelná cena: energie, voda a emise, které vznikají v pozadí v datacentrech a u výroby hardwaru.
Nová studie od Alexe de Vries-Gao z VU Amsterdam odhaduje, že systémy pro AI letos spotřebovaly tolik elektřiny, že z toho plynou emise v řádu desítek milionů tun oxidu uhličitého ročně. Výsledný interval vychází zhruba na 32,6 až 79,7 milionu tun ročně, přičemž jen pro srovnání se uvádí, že New York City vypouští kolem 50 milionů tun CO2 ročně. Autor přitom upozorňuje, že přesný výpočet je těžký, protože firmy obvykle neříkají, kolik zdrojů jde přímo na AI. „Nedá se dát extrémně přesné číslo, ale bude to obrovské bez ohledu na to… Nakonec tu cenu platí všichni,“ říká.
Základní problém je v nedostatku detailních dat. Technologické firmy sice zveřejňují celkové emise a přímou spotřebu vody ve výročních reportech o udržitelnosti, jenže většinou nerozlišují, jaký díl z toho připadá na AI. De Vries-Gao proto skládá odhad z veřejně dostupných střípků, například z analytických odhadů, vyjádření ve firemních hovorech k výsledkům a dalších informací, podle nichž se dá odhadnout, kolik AI hardwaru se vyrábí a jak energeticky náročný provoz pravděpodobně je.
Do hry výrazně vstupuje i voda, protože servery se musí chladit a na spotřebě se podílí také výroba elektřiny v elektrárnách. Odhad pro rok 2025 vychází na zhruba 312,5 až 764,6 miliardy litrů vody. To je víc než dřívější projekce z roku 2023, která počítala s tím, že spotřeba může v roce 2027 dosáhnout až 600 miliard litrů. „To je asi největší překvapení,“ říká k novým číslům Shaolei Ren z University of California v Riverside a dodává, že práce přichází ve chvíli, kdy se kolem AI a vody vedou čím dál vyhrocenější debaty.
V USA, kde je datacenter nejvíc, se navíc zvedá odpor části místních komunit proti novým projektům, často právě kvůli obavám o energii a vodu. I vyšší odhad spotřeby vody ale podle Rena může být pořád konzervativní, protože se zaměřuje hlavně na dopady samotného provozu AI a nepočítá další zátěž v dodavatelských řetězcích ani na konci životnosti zařízení.
De Vries-Gao tvrdí, že bez větší otevřenosti firem zůstane zásadní část debaty ve tmě. „Můžeme se opravdu ptát, jestli takhle chceme, aby to bylo. Je to férové,“ říká a zdůrazňuje, že transparentnost je nutná, aby se o dopadech AI dalo vést smysluplné rozhodování.
