Zápasy gladiátorů ve starověkém Římě si představujeme jako brutální, nemilosrdnou a chaotickou řež na život a na smrt. Podle posledních archeologických důkazů to však bylo jinak. Gladiátoři platili spíše za profesionální „atlety“ s nacvičenou choreografií, kteří divákům poskytli systematizované představení pro udržení napětí. Vysvětlil to časopis National Geographic.
V počátcích Římské říše byli gladiátoři otroci, zločinci nebo váleční zajatci. Trest ve formě arény přijmuli lépe než popravu, neboť měli šanci si vybojovat svobodu a získat prestiž. Později se z gladiátorství stalo dobrovolné zaměstnání. Muži se často vzdali svobody a postavení, aby splatili své dluhy nebo unikli chudobě, píše magazín National Geographic.
Přesto antická společnost považovala gladiátory za majetek, nikoli za civilizované lidské bytosti. Zápasníci se však v arénách stávali populárními celebritami, které ovlivňovaly davy. „Byli jako sexy rockové hvězdy,“ řekla pro National Geographic historička umění Katherine Welchov.
Ideály krásy se však s dobou mění. Podle dřívějších výzkumů gladiátoři nevypadali jako svalovci ošlehaní slunečními paprsky. Jejich těla byla obalena tuky, aby řezné a sečné dopřály divákům krvavou podívanou, avšak nezasáhly pro život důležité orgány.
Vědci našli desítky výcvikových gladiátorských středisek po celé Římské říši. Gladiátorský tréninkový komplex v Římě měl nejméně čtyři výcviková zařízení. Z jednoho vedl tunel přímo do spodních pater slavného Kolosea, kde se nacházelo zdravotnické zařízení, sklady kulis, rekvizit a rehabilitační centrum.
Bojovaly také ženy
Podle nových archeologických důkazů gladiátoři netrénovali v těchto výcvikových „školách“ pouze umění boje, ale také choreografii zápasů. Ty nebyly chaotické, brutální, jak si je představujeme, a nevyznačovaly se vysokou smrtností. Jednalo se o nacvičené, systematizované představení, při němž zápasníci vyvolávali napětí.
Gladiátoři byli spíše atlety, kteří nebojovali na život a na smrt. Vědci odhadují, že z každých deseti bojovníků, kteří vstoupili na písek arény, se devět z nich dožilo dalšího dne. Scény z legendárního filmu Gladiátor tak ve skutečnosti realitě příliš neodpovídají.
Vzhledem k tomu, že stále šlo o extrémně nebezpečný „sport“, byla smrt v aréně nevyhnutelná. Zvláště tehdy, když si ji vyžádal sponzor zápasu. Poslední ránu do krku či srdce uděloval vítěz souboje. Pokud však odmítl nebo nemohl z jakéhokoli jiného důvodu, smrtelnou ránu kladivem zasadil maskovaný kat.
Nešlo však o pomalé trápení poražených. Poslední rána byla rychlá, pokud možno bez utrpení. „Byla to profesionální zdvořilost. Pokud měl někdo zemřít, tak ať je to co nejméně bolestivě a zcela smrtící,“ vysvětlil archeolog John Coulston.
Další otázkou je, zda v arénách bojovaly také ženy. Například na řezbě objevené v Halikarnassu v dnešním Turecku je vyobrazena dvojice žen v gladiátorské výstroji Amazonka a Achillia. Vyobrazení je doplněno výsledkem zápasu, který skončil remízou. Jedná se o přímý důkaz gladiátorek v aréně.
