Je možné, že se ukrajinští piloti brzy ocitnou za kniply západních letadel a sama západní média nejčastěji spekulují o trojici F-16, F/A-18 a Gripen. Který typ by byl nejvýhodnější volbou? Co představuje pro obránce ukrajinského nebe největší hrozbu? A proč bude rozhodujícím faktorem dostupnost protiletadlových raket středního doletu?
Vévoda z Wellingtonu, velitel anglických vojsk v bitvě u Waterloo, založil v Londýně v roce 1831 učenou společnost Royal United Services Institute (RUSI), která se zabývá obrannými a bezpečnostními studiemi. Funguje dodnes a jejím současným vedoucím výzkumným pracovníkem pro oblast vojenských letectev je prof. Justin Bronk.
Před časem se tento přední evropský odborník na vzdušné síly a letecké technologie podělil o svoje názory na možnost vyzbrojení Ukrajiny západními bojovými letouny na webu RUSI: „Klíčovým motorem podpory ukrajinského letectva by měly být úkoly typu vzduch-vzduch. V zásadě platí, že Ukrajina ani s malým počtem západních letounů nebude schopna změnit poměr sil na zemi. Pokud se však ruským vzdušným a kosmickým silám podaří získat vzdušnou převahu nad bojištěm, mohlo by to změnit poměr sil v neprospěch ukrajinské armády. V krátkodobém až střednědobém horizontu je proto nutné zabránit vzdušným a kosmickým silám získat vzdušnou převahu nad bojištěm dříve, než bude možné dosáhnout podmínek příměří.“
Otázka základen
Samostatnou otázkou je, že ruská pozemní protivzdušná obrana je velmi účinná a na bojišti hojně využívaná. Ukrajina sice dosáhla určitých omezených úspěchů při vytváření krátkodobých „přístupových oken“ pro vlastní operace v nízkých výškách s použitím AGM-88 HARM, ale reálná úspěšnost fyzického zničení protiletadlového systému zůstává velmi nízká. Skutečná degradace ruských schopností protivzdušné obrany tak zůstává rovněž nízká, zejména u systémů dlouhého dosahu, jako jsou S-400 a S-300V. To také znamená, že každý dodaný západní letoun bude čelit hrozbě ze strany ruských stíhaček. Ale také nebezpečí ze strany vrstvených raketových systémů protivzdušné obrany s vysokými bojovými schopnostmi.
A pak je tu poslední bod: vybraný stíhač musí být schopen operovat z rozptýlených leteckých základen. Rusko totiž může provést úder na jakoukoli přistávací dráhu na Ukrajině pomocí řízených a balistických střel. Dokonce i tam, kde jsou použity systémy PVO, by se mohla dostat vyspělá balistická raketa. Počet kompletů Patriot dodaných na Ukrajinu, je přitom velmi malý. Existuje také mnoho dalších zařízení nebo oblastí, které potřebují ochranu. A i kdyby rakety Patriot zůstaly k dispozici, efektory, jako jsou balistické rakety Ch-47M2 Kinžal, odpalované ze vzduchu, mohou protivzdušnou obranu protrhnout.
Ukrajinské letectvo v současné době nečelí pravidelným útokům na svá letiště a infrastrukturu. Rusko má pro své rakety zjevně důležitější cíle. Pokud však budou dodány západní letouny, nepochybně se brzy stanou cílem prioritním. Ať už tedy bude dodáno cokoli, musí být schopno toho, co ukrajinské letectvo dosud dělalo, aby přežilo. Prokázat schopnost častého přesunu a operovat z poměrně dobrodružných, často relativně krátkých vzletových a přistávacích drah nebo úseků letištních komunikací, aby se nestalo cílem. To, stejně jako požadavky na podporu a obsluhu, ovlivní výběr jakéhokoli stíhacího letounu pro Ukrajinu.
F-16 versus Gripen
Dvě nejčastěji diskutované možnosti jsou F-16 a Gripen. F-16 má tu výhodu, že je k dispozici ve velkém počtu, a to jak v Evropě, tak v USA. Poskytuje také velkou flexibilitu, pokud jde o výzbroj vzduch-země, kterou lze efektivně použít. Zároveň je konkurenceschopným strojem BVR (Beyond Visual Range – boj mimo vizuální vzdálenost – pozn. red.) při použití novějších verzí střel vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Na druhou stranu má však i značné nevýhody. Účinnost F-16 v boji na velkou vzdálenost závisí na připravenosti Spojených států dodat nejnovější verze střel AIM-120C-7/C-8. Nebo v ideálním případě AIM-120D. Jedná se nicméně o tytéž střely, na které se USA spoléhají v rámci svých vlastních schopností vzdušné nadvlády.
Pokud Západ rakety dodá ukrajinským vzdušným silám, Ukrajinci je použijí proti ruským letounům letícím nad ruským územím. Pravděpodobně je tedy v případě neúspěšného zásahu rychle vyzvednou, analyzují Ruskem a poté zřejmě odešlou do Číny nebo Íránu. Tyto varianty raket AMRAAM dlouhého doletu jsou přitom vzhledem k přítomnosti ruských raketových kompletů protivzdušné obrany dlouhého dosahu nezbytné. Hrozba, kterou představují, bude znamenat, že jakýkoli stíhač v blízkosti frontové linie bude muset operovat ve velmi nízké letové hladině. Ani stroje západní výroby nebudou schopny operovat ve velké výšce, při vysoké rychlosti, aby se maximalizoval dolet. To je způsob, jakým byly střely AMRAAM původně zamýšleny.
Problém použití protiletadlových střel
Aby ruské systémy protivzdušné obrany nemohly zaměřit, musí ukrajinské letouny odpalovat své střely v malé výšce, proti cílům letícím ve střední až velké výšce, při vyšší rychlosti. V důsledku toho budou střely začínat svůj let v hustém vzduchu s velkým odporem. A ve fázi stoupání budou muset bojovat s gravitací, což ještě výrazně sníží jejich účinný dolet. Pokud by Ukrajina měla stejnou raketu R-77-1, kterou ruské letectvo používá v boji na střední vzdálenost, měla by k dispozici pouze 1/3 účinného doletu, který mají Rusové.
Ruské stíhačky mohou střely odpalovat ve větších výškách a rychlostech, v méně hustém vzduchu. Což má zase za následek menší aerodynamický odpor. Musíme si uvědomit, že rozdíl v efektivním dostřelu může být obrovský v závislosti na výšce a rychlosti střelby a také na chování cíle za letu. Proto každá západní stíhačka, která má být předána Ukrajině, musí mít rakety s co nejdelším doletem. To znamená buď novější modely střel AMRAAM, nebo v ideálním případě střely AIM-120D či Meteor.
Gripen
Švédský stroj má oproti F-16 řadu výhod, pokud hovoříme o potenciálních řešeních pro ukrajinské letectvo. S F-16 je spojena řada poměrně složitých požadavků na podporu a logistiku. Samotný drak letounu, stejně jako jeho podvozek, je relativně lehký. Nebyl totiž navržen pro provoz z nezpevněného, nerovného povrchu. Sání vzduchu pod trupem je pak velmi citlivé na cizí předměty (mezi piloty se F-16 někdy přezdívá „vysavač“ – pozn. red.). Proto by bylo poměrně obtížné používat nepřetržitě letouny F-16 stejným způsobem, jakým Ukrajina v posledních měsících operuje se svými letouny MiG-29 a Su-27, tedy z rozptýlených základen.
Na druhou stranu, Gripen má podstatně vyšší toleranci k takovým podmínkám než F-16. A byl také vyvinut pro operace zahrnující krátký vzlet a přistání. Proto by mohl být mnohem vhodnější pro využití rozptýlené infrastruktury ukrajinských letišť. Má také mnohem nižší nároky na údržbu. Ve Švédsku je běžné, že tyto letouny po 2 až 3 měsících výcviku obsluhují branci. Ti dokonce tvoří až pět ze šesti osob pozemního personálu.
Gripen zároveň může odpalovat evropské rakety Meteor. Špičkové střely, které poskytují požadovanou schopnost dlouhého doletu, aniž by bylo nutné schválení vývozu ze strany USA. Na druhou stranu jednomyslně by musely vývoz schválit všechny země konzorcia. Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Švédsko a Velká Británie, a to by mohl být problém. Evropa však má i tak na výběr pouze ze dvou možností. Buďto budou systémy rakety Meteor odhaleny nyní, nebo někdy později. Jiná možnost není.
Hornety jako třetí vzadu
A i když budeme uvažovat o letounech F-16, za předpokladu schválení takového transferu můžeme hovořit maximálně o dodávce několika letek v nejlepším případě. Ukrajina totiž zatím nedisponuje nekonečným počtem pilotů připravených k rychlému výcviku na nový typ. Když budeme uvažovat o dalších typech, omezený počet je i letounů F/A-18, jakkoli by je například Španělsko jistě vyměnilo za několik britských Eurofighterů Typhoon. Stejně tak Austrálie by mohla dodat několik letadel F/A-18, která má nyní ve skladech.
Je ovšem nutné přiznat, že jakkoli jsou Hornety (letouny F/A-18 Hornet – pozn. red.) jednodušší na údržbu než F-16 nebo Typhoony a mohly by snadněji operovat z předsunutých, hůře vybavených základen, jejich účinnost v klíčovém segmentu vzdušného boje by stále závisela na schválení vývozu nových modelů střel AMRAAM ze strany USA, které se obávají, aby se jejich špičkové obranné technologie nedostaly do rukou ruských, potažmo čínských generálů.
