Žáby se nemusí spoléhat jen na plíce. Kyslík i vodu dokážou přijímat přímo přes kůži, která funguje jako přirozený výměník. Díky tomu vydrží dlouho pod vodou a zvládnou i období, kdy se téměř nehýbou.
Kůže žab je tenká a pokrytá žlázami, které vytvářejí hlen a udržují povrch vlhký. Zároveň je dost porézní na to, aby přes ni mohly procházet molekuly plynů i vody. Christopher Raxworthy z American Museum of Natural History to shrnul takto: „Je navržená tak, aby do ní mohl pronikat kyslík a aby se přes ni mohla vstřebávat voda.“
Pod kůží mají žáby hustou síť drobných cév. Ty nasávají kyslík z vody nebo ze vzduchu a naopak odvádějí oxid uhličitý ven. Tomuto procesu se říká kožní dýchání a z hlediska principu připomíná dýchání plícemi. Kurt Schwenk z University of Connecticut k tomu říká, že jde o systém, který se spustí skoro automaticky, pokud je kůže dostatečně vlhká: „Budou přes ni vyměňovat plyny i vodu, ať se jim to líbí, nebo ne.“
Žáby umí dýchat i plícemi a část kyslíku přijímají také přes sliznici v tlamě. Kožní dýchání je ale pro ně klíčové ve chvílích, kdy jsou pod vodou nebo když přečkávají hibernaci a tělo jede v úsporném režimu.
Stejným způsobem žáby „pijí“. Voda se dostává do drobných prostorů v kůži a pak postupuje přes buněčné membrány do buněk a do krevního oběhu. Mnohé druhy mají dokonce speciální, silně prokrvenou oblast na břiše a stehnech, které se říká „drinking patch“ a přes ni dokážou vodu nasávat rychleji a ve větším množství.
Některé žáby z velmi suchých oblastí jsou v tomhle vyloženě mistři. V období dešťů vodu nasají a uloží do těla, pak se zahrabou do země a přežívají z vlastních zásob. Podle Raxworthyho si některé druhy dokážou vytvořit i další ochrannou vrstvu hlenu, aby o vodu nepřicházely, a díky tomu vydrží bez deště i dlouhé měsíce.
Zajímavě to mají i pulci. Když jsou čerstvě vylíhnutí, bývají příliš malí na to, aby snadno prorazili hladinu a normálně se nadechli. Schwenk a jeho kolega v roce 2020 pozorovali, že plavou těsně pod hladinou, rychle nasají vzduch a vytvoří bublinu. Tu pak posunou tak, aby se jim vzduch dostal do plic.
Propustná kůže je ale zároveň slabinou. Obojživelníci kvůli ní snadněji vstřebávají škodliviny z prostředí a jsou citlivější na znečištění i změny klimatu. Když přibývá sucha a tepla, žábám se hůř udržuje kůže ve stavu, který potřebují k přežití, a některá jejich stanoviště se mohou zmenšovat. Raxworthy varuje: „Obojživelníci bývají jednou z prvních skupin, u kterých vidíte úbytek nebo vymírání, a obvykle je to signál problému v prostředí.“
Kdyby žab ubývalo, projeví se to i v přírodě kolem nás. Pomáhají držet na uzdě hmyz a zároveň jsou potravou pro řadu predátorů, například pro hady a ptáky. Otázkou zůstává, jestli se některé druhy dokážou přizpůsobit dost rychle, protože změny prostředí postupují rychleji, než jak se živočichové obvykle stihnou evolučně přenastavit.
