Od konce studené války řada evropských zemí zrušila povinnou vojenskou službu. Není však v dnešní době výrazných geopolitických změn a rostoucí nestability možné, že mladí Evropané opět zažijí povolávací rozkazy?
Rozsáhlá ruská invaze na Ukrajinu, zvyšující se nestabilita na Blízkém východě a návrat Donalda Trumpa do Bílého domu postavily evropskou obrannou politiku do popředí a přiměly Evropu přemýšlet o nových modelech vojenských náborů a odvodů.
Členské státy NATO se minulý měsíc shodly, že zvýší své výdaje na obranu a bezpečnost na pět procent hrubého domácího produktu (HDP). Jenže samotné navýšení výdajů bez dostatečných lidských sil by mohl evropskou vojenskou připravenost spíše oslabit než posílit.
Tento vývoj postavil do centra politických debat po celé Evropě otázku povinné vojenské služby.
Nedávný průzkum Evropské rady pro zahraniční vztahy v devíti evropských zemích ukázal, že většina obyvatel Francie, Německa, Polska a dalších států podporuje znovuzavedení povinné vojenské služby – s výjimkou mladých Němců a Poláků ve věku 18 až 29 let, kteří tuto podporu téměř neprojevují.
V některých evropských zemích povinná vojenská služba stále existuje
Po skončení studené války řada evropských zemí povinnou službu v armádě pozastavila nebo zcela zrušila, jiné ji však s různou délkou a podmínkami zachovaly.
Povinnou vojenskou službu má v současnosti devět členských států (Rakousko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Řecko, Lotyšsko, Litva a Švédsko).
Brzy se do této skupiny zařadí i Chorvatsko, které povinnou vojenskou službu zrušilo v roce 2008. Základní dvouměsíční vojenský výcvik odstartuje v lednu 2026, a ti, kteří z náboženských či morálních důvodů požádají o uznání výhrady svědomí, absolvují tříměsíční výcvik v civilní ochraně nebo čtyřměsíční výcvik u místních jednotek.
Branci budou pobírat čistou mzdu ve výši 1100 eur měsíčně a budou mít zajištěné stravování, dopravu, dovolenou a další výdaje. Vojenská služba se jim započítá do odpracované doby a zaměstnaní branci kvůli ní nebudou moci být propuštěni. Nezaměstnaní branci pak získají přednost při přijímání do zaměstnání ve státních a místních institucích.
Země s povinnou vojenskou službou volí různé přístupy: povinnou službu pro všechny způsobilé občany, systém losování v případě nedostatku dobrovolníků, nebo výběrové odvody podle motivace a dovedností.
Které evropské země zvažují (znovu) zavedení povinné vojenské služby?
Evropské země, které povinnou vojenskou službu pozastavily, spoléhají při doplňování svých řad na dobrovolníky. Německá armáda – Bundeswehr – se v reakci na bezpečnostní hrozbu ze strany Ruska snaží naverbovat nejméně 60.000 nových vojáků.
Tento vývoj opět otevřel otázku, zda Německo po více než deseti letech bez povinné vojenské služby tuto formu obrany znovu nepotřebuje.
Kancléř Friedrich Merz minulý týden prohlásil, že podle něj k tomu pravděpodobně dojde. „Bundeswehr se musí znovu stát ústřední součástí naší společnosti,“ uvedl. „Pozastavit povinnou vojenskou službu, jak dnes konečně víme, byla chyba.“
V koaliční dohodě mezi sociálnědemokratickou SPD a Merzovým konzervativním blokem se nová německá vláda zavázala usilovat o dobrovolnou vojenskou službu. SPD byla za tuto dohodu kritizována, avšak v sobotu na svém celostátním sjezdu schválila usnesení, v němž se uvádí: „Nechceme žádný zákonný mechanismus pro povolávání branců, který by bylo možné aktivovat dříve, než budou vyčerpány všechny možnosti dobrovolného navýšení stavů.“
„Jsme pro opatření k náboru, registraci a evidenci mladých mužů, na které se vztahuje povinnost vojenské služby,“ stojí v prohlášení.
Debata o povinné vojenské službě se v poslední době rozhořela i v Portugalsku.
Zastánci tvrdí, že povinná služba posiluje občanskou odpovědnost, sociální soudržnost a lépe připravuje společnost na zvládání krizí. Kritici naopak poukazují na vysoké logistické náklady, omezení osobní svobody a nutnost modernizace ozbrojených sil s důrazem na kvalifikované profesionály místo masových odvodů.
Povinná vojenská služba tvořila nedílnou součást života v zemi po většinu 20. století – od první republiky v letech 1910 až 1926 až do konce 90. let byli tisíce mladých Portugalců povoláváni, aby splnili svou „občanskou povinnost vůči národu“.
V roce 2004 byla povinná vojenská služba zrušena a nahrazena profesionálním systémem založeným na dobrovolnictví, který funguje dodnes.
V současnosti portugalské ozbrojené síly získávají mladé lidi prostřednictvím dobrovolného vstupu nebo smluv na dobu určitou, přičemž délka služby se pohybuje od šesti měsíců do šesti let.
Jedním z pozůstatků éry povinné vojenské služby je Den národní obrany. Jde o jednodenní akci zaměřenou na zvyšování povědomí mladých lidí o ozbrojených silách a národní obraně. Neobsahuje žádný vojenský výcvik, ale účast je pro portugalské občany povinná, zpravidla jednou mezi 18 a 30 lety, a je podmínkou pro získání některých občanských práv, například pasu nebo možnosti ucházet se o práci ve veřejném sektoru.
Bulharsko, kdysi jedna z nejvíce militarizovaných zemí bývalého východního bloku, se od zrušení povinné vojenské služby v roce 2008 spoléhá na profesionální armádu. V současnosti však armádě chybí 21,8 procenta vojáků. Nábor zaostává i přes nedávné zvýšení platů. Ministr obrany Atanas Zaprjanov v této souvislosti uvedl, že se uvažuje o zavedení omezeného povinného výcviku, zejména pro pozice vyžadující práci se střelnými zbraněmi. Úplný návrat povinné služby se zatím neplánuje, ale není vyloučen, pokud bude nábor nadále neúspěšný.
Rumunsko povinnou vojenskou službu pozastavilo k 1. lednu 2007, kdy vstoupilo do NATO a EU. Zákony však umožňují v případě války tuto povinnost znovu obnovit a odvést všechny občany, včetně ty, kteří službu dosud neabsolvovali.
Po vypuknutí války na Ukrajině se především v online prostoru rozproudila debata o případném částečném či dobrovolném obnovení vojenské služby, ministerstvo obrany však tuto možnost zamítlo a uvedlo, že přednost má rozšíření dobrovolných záloh a zkvalitnění výběrové základny.
Polský premiér Donald Tusk na počátku března prohlásil, že usiluje o zavedení určité formy vojenské služby s cílem zapojit ročně 100.000 lidí.
Také ve Francii se znovu otevřela debata o vojenské službě. Ta byla pozastavena za prezidenta Jacquese Chiraka v roce 1997. Veřejná diskuse o vojenské službě opět ožila poté, co Emmanuel Macron v březnovém rozhovoru pro regionální tisk oznámil „zásadní reformu“ univerzální národní služby (SNU). Podle nedávné zprávy Haut-Commissariat à la Stratégie et au Plan (Úřadu pro strategii a plánování) by obnovení povinné vojenské služby (pro muže i ženy) aktuálně stálo přibližně 15 miliard eur ročně.
V Belgii byla povinná vojenská služba pozastavena v roce 1993. Nebyla však zrušena, takže ji lze teoreticky znovu aktivovat změnou zákona.
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se objevily debaty o možném znovuzavedení povinné vojenské služby, zatím však nevedly k žádným konkrétním krokům. Veřejnost tomu příliš nakloněna není a podle ministra obrany Thea Franckena není Belgie na obnovení logisticky připravena — chybí personál, kasárna i lůžka.
Současná vláda představila plán na zavedení dobrovolné vojenské služby v délce jednoho roku, na kterou obdrží pozvánku každý osmnáctiletý. První skupina 500 dobrovolníků by měla nastoupit v září 2026 a vláda si slibuje, že do roku 2028 se bude každoročně hlásit kolem 1000 nových rekrutů. Dobrovolníci budou pobírat měsíční plat přibližně 2000 eur.
Které evropské země povinnou vojenskou službu odmítají?
Zatímco v mnoha evropských zemích je debata otevřená, jiné o této možnosti zjevně nechtějí ani slyšet. Španělská ministryně obrany Margarita Roblesová v březnu 2024 vyloučila, že by se její země k povinné službě vrátila kvůli obavám, že by se ruská hrozba z Ukrajiny mohla rozšířit dál po Evropě. „Ve Španělsku vojenská služba nebude, absolutně žádná, a nemyslím si, že by to vůbec někoho napadlo,“ uvedla ve svém prohlášení.
Slovinsko podle svého ministerstva obrany navzdory nedostatku personálu v ozbrojených silách v současnosti o zavedení povinné vojenské služby neuvažuje.
Ministr obrany Borut Sajovic uvedl, že sleduje vývoj v zemích, které podnikají kroky tímto směrem. „Zdá se, že povinná vojenská služba nikde není žádná zázračná pilulka ani kouzelná hůlka,“ dodal.
Slovensko tuto možnost také odmítlo. Premiér Robert Fico a další činitelé trvají na dobrovolných alternativách navzdory dlouholetým problémům s náborem. Podle armádních představitelů a expertů, včetně bývalého ministra Martina Sklenára, je nutné přijít s novým modelem. Ve hře jsou například finanční motivace a reforma systému záloh.
Albánie je další zemí, která se do obnovení povinné vojenské služby nehrne. V listopadu 2010 schválil parlament zákon, který ji zrušil a otevřel cestu k vytvoření profesionální a moderní armády. Tato změna přišla po dlouhém období povinné služby, jež trvalo od roku 1968.
Ani v Irsku není myšlenka zavedení povinné vojenské služby na politickém programu. Země od svého získání nezávislosti před více než stoletím povinnou službu nikdy nezavedla.
Debata o roli pohlaví v souvislosti s povinnou vojenskou službou
Součástí debaty o povinné vojenské službě je i otázka, zda by se měla vztahovat na muže i ženy. Podle průzkumu z roku 2023 ve 12 evropských zemích tvoří ženy přibližně 13 procent ozbrojených sil.
V rámci EU platí povinná vojenská služba pro muže i ženy pouze ve Švédsku a Dánsku.
Dánové toto opatření zavedli od 1. července. To znamená, že ženy, které po tomto datu dosáhnou 18 let, budou v roce 2026 povolány k vojenské službě a hodnoceny na stejné úrovni jako muži. Podle ministra obrany Troelse Lunda Poulsena z liberální strany Venstre je toto navýšení nutné, protože „musíme vyvinout veškeré úsilí na obranu naší vlasti“.
„Musíme prostě zapojit víc mužů a žen schopných nosit zbraně,“ prohlásil Poulsen v červnovém projevu.
Evropa čelí nejvážnější bezpečnostní krizi za poslední desítky let a vlády proto přehodnocují nejen své obranné rozpočty, ale i roli obyčejných občanů při ochraně kontinentu. Ať už prostřednictvím povinné vojenské služby, modelů založených na dobrovolnictví, nebo zcela nových přístupů, nadcházející roky pravděpodobně promění vztah mezi civilisty a armádou v celé EU.
Zdroj: enr spolu s agenturami AFP, Agerpres, ATA, Belga, BTA, dpa, EFE, HINA, LUSA, Ritzau, STA, TASR
