Více než tři desetiletí po smrti Pabla Escobara zůstávají osudy jeho dětí jedním z nejtemnějších dozvuků příběhu kolumbijského narkobarona. Syn Sebastián Marroquín i dcera Manuela po jeho smrti zmizeli z Kolumbie, změnili si jména a pokusili se začít znovu daleko od násilí, které určovalo jejich dětství.
Pablo Escobar měl se svou ženou Maríou Victorií Henao dvě děti. Syn Sebastián se narodil v roce 1977 v Medellínu, dcera Manuela o sedm let později. Oba vyrůstali v prostředí, kde se mísil rodinný život s neustálým strachem. Sebastián dnes vzpomíná, že jejich dětství bylo směsí lásky, nebezpečí a napětí a že museli mít oči otevřené prakticky nepřetržitě.
Po Escobarově smrti v prosinci 1993 se rodina z Kolumbie stáhla. Jeho žena s oběma dětmi uprchla do Argentiny, kde si všichni změnili jména a začali žít v anonymitě. Právě syn později popsal, že přežít celé to období považuje za zázrak. V podcastu Sit Down with Michael Franzese řekl, že dodnes objevuje, jak hluboko se otcův život podepsal na jeho mysli i těle. „Je zázrak, že jsem přežil a můžu ten příběh vyprávět,“ uvedl.
Sebastián se po letech rozhodl vystoupit z anonymity a veřejně promluvit o tom, co znamenalo být synem muže, kterému svět přezdíval kokainový král. V roce 2009 se objevil v dokumentu Sins of My Father, v němž se snažil vyrovnat s otcových dědictvím a omluvit se rodinám jeho obětí. O pět let později vydal knihu Pablo Escobar: My Father, kde popsal rozpor mezi obrazem milujícího otce a brutálního zločince, kterého se bály miliony lidí.
Dnes žije v Buenos Aires, pracuje jako architekt a průmyslový designér, je ženatý a má dospívajícího syna Juana Emileho. V posledních letech se znovu vrací i k televizní tvorbě. Hulu uvedla 1. dubna seriál Dear Killer Nannies, který vychází z jeho memoárů a na němž se Sebastián podílel jako spoluautor. Projekt se soustředí na to, jaké bylo dospívání ve stínu jednoho z nejznámějších narkobaronů světa.
Jeho sestra Manuela zvolila opačnou cestu. Po změně jména zůstává mimo veřejný prostor a svůj život si pečlivě střeží. Sebastián naopak dál mluví o otcově odkazu, ale zároveň zdůrazňuje, že láska k rodiči neznamená omlouvání jeho činů. „Není naším úkolem je soudit. Musíme si ale naplno uvědomovat, co udělali,“ řekl. Právě v tom podle něj spočívá jediná šance, jak neopakovat stejné chyby.
