Když jsem ho poprvé potkal, byl jsem šokovaný a vyděšený,“ sdělil jeden z jeho kamarádů. „Můj děda mě ale uklidnil, ať si nedělám starosti. ‚Je jako kdokoli jiný,‘ řekl mi. Takže už jsem se nebál, a pak jsme se stali přáteli,“ popsal. Kamarád byl často svědkem jeho teroru. „Když jsme šli, ostatní děti se mu posmívaly a říkaly mu ‚opice‘. Házely po něm kameny.“
Lalit k tomu říká, že i přes veškerou šikanu a nadávky, které v minulosti zažil, se vždy snažil zůstat pozitivní. A i když možná nikdy na to nebude lék, naučil se přijmout „svou výjimečnost“. „Pomalu jsem si uvědomil, že mám chlupy po celém těle a v dobrém slova smyslu se liším od běžných lidí, jsem jedinečný,“ říká.
Konečně pochopení a povzbuzení
„Pomalu to všichni v mé rodině začali brát normálně a moji přátelé mě také hodně povzbuzují. Na své cestě jsem se naučil spoustu věcí. Třeba to, že jsem jeden z milionu. Nikdy bych se neměl vzdávat toho žít naplno, vždy se chci posouvat vpřed a být šťastný. Bez ohledu na to, co říkají ostatní. Nikdy bychom se v životě neměli vzdát, měli bychom být vždy šťastní a pozitivní.“
„Na závěr chci jen říct, že byste si měli vždy vážit všech lidí, bez ohledu na to, jak člověk vypadá. Může mít jakoukoli nemoc. Je důležité být šťastný, ale také dělat šťastnými ostatní,“ míní dnes už smířený Lalit Patidar.
