Uruguay dokázala během necelých dvou desetiletí výrazně omezit závislost na dovážené ropě. Dnes vyrábí až 98 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů a přebytky posílá do Brazílie a Argentiny. Jeho zkušenost ukazuje, že energetická proměna potřebuje jasný plán, politickou shodu i zapojení obyvatel.
Jihoamerická země nejprve vsadila na větrné elektrárny. Ty během méně než deseti let zajistily přibližně 40 procent její výrobní kapacity. Později přibyly solární a biomasové zdroje, zatímco jadernou energetiku Uruguay do svého plánu vůbec nezařadila.
.
— My Zero Carbon #ClimateAction (@MyZeroCarbon) March 17, 2026
How Uruguay Relies Almost Completely on Renewable Energy
Find out more: https://t.co/y0ydWEHPUH#ClimateAction
Drahá ropa odstartovala změnu
Uruguay nemá významné zásoby fosilních paliv, zato jí pomáhají silné řeky a otevřené travnaté oblasti s příznivými podmínkami pro větrnou energetiku. Dlouhá léta však spoléhala hlavně na čtyři vodní elektrárny. Když přišlo sucho a klesly hladiny řek, musela výpadek nahrazovat spalováním dovážených paliv.
V devadesátých letech ani na začátku nového tisíciletí vláda výrazně nerozšířila výrobu elektřiny. Opakovaná sucha proto zvyšovala dovoz ropy a prohlubovala nejistotu. V roce 2005 tvořila ropa 55 procent celkových energetických dodávek, přesto obyvatele dál trápily výpadky proudu a přídělový režim.
Bývalý národní ředitel pro energetiku Ramón Mendéz Galain popsal tehdejší riziko velmi názorně. „V suchých letech mohly dodatečné náklady dosáhnout až miliardy dolarů. Pro malou ekonomiku, jakou je Uruguay, to představuje dvě procenta HDP,“ uvedl.
Vláda proto v roce 2005 přijala dlouhodobou strategii, která počítala s pestřejší skladbou energetických zdrojů. Konkrétní podobu však získala až o tři roky později. Mendéz, tehdy univerzitní fyzik, připravil návrh přechodu k domácím obnovitelným zdrojům bez využití jádra.
Plán nestavěl do popředí pouze boj proti změně klimatu. Zdůrazňoval především levnou, spolehlivou a domácí energii, která zemi ochrání před výkyvy světových cen. Takové vysvětlení pomohlo spojit rozdílné politické strany a vytvořit podporu, bez níž by rozsáhlá proměna sítě jen těžko uspěla.
Stát si ponechal kontrolu nad sítí
Klíčovou úlohu sehrála státní energetická společnost UTE. Ta spravuje přenos, distribuci i prodej elektřiny a její postavení umožnilo vládě prosazovat dlouhodobé cíle. Uruguay tak nešla cestou úplné privatizace energetické infrastruktury, kterou tehdy doporučovaly některé mezinárodní instituce.
Peníze na novou infrastrukturu přesto přinesly hlavně soukromé společnosti. UTE jim nabídla dlouhodobé smlouvy, podle nichž odebírala veškerou elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů za předem dohodnutých podmínek. Investoři získali jisté příjmy, zatímco stát si udržel kontrolu nad distribucí a celým systémem.
Tento postup pomohl překonat problém, který často brzdí energetickou proměnu rozvojových zemí. Na mezinárodních trzích si obvykle půjčují s výrazně vyššími úroky než bohatší státy. Uruguay navíc nezískala podporu od Mezinárodního měnového fondu ani Světové banky, které její původní plán považovaly bez vysokých dotací za neproveditelný.
Vláda myslela také na zaměstnance elektráren spalujících fosilní paliva. Brzy zahájila jednání s odbory a nabídla pracovníkům školení pro stavbu a provoz větrných turbín či solárních zařízení. Energetická proměna vytvořila podle odhadů 50 tisíc pracovních míst, což odpovídalo přibližně třem procentům pracovní síly země.
Uruguayský model však nelze jednoduše přenést kamkoliv. Země těžila z vhodné geografie, fungující státní společnosti, stabilní demokracie a důvěry v instituce. Pomohla také tradice spolupráce s odbory a schopnost politických stran dohodnout se na dlouhodobém směru.
Příklad Uruguaye přesto nabízí důležitou lekci. Soukromý kapitál může financovat obnovitelné zdroje, aniž by stát ztratil kontrolu nad energetickou sítí. Pokud do změn zapojí zaměstnance i místní komunity, může zároveň omezit emise, posílit energetickou soběstačnost a zajistit obyvatelům dostupnější elektřinu.
