O smysluplnosti boje s nepůvodními druhy rostlin

Praha 13. dubna 2026 (PROTEXT) – Klimatická změna a šíření sucha v Evropě nás ekonomicky i ekologicky nutí přehodnotit dogmatický pohled na nepůvodní druhy.

Pohled na rozsah a reálnost problému nepůvodních druhů a rostlinných invazí je do značné míry ovlivněn filozofií ochrany přírody, jejímž úkolem má být konzervace neměnného současného stavu.

Tak ale příroda nikdy nefungovala a fungovat nebude. Přírodní procesy vždy přinášely změny – druhové migrace, následné izolace vedoucí ke vzniku nových druhů (speciaci) i ke změnám celých rostlinných a živočišných společenstev – fytocenóz a na ně adaptovaných zoocenóz v reakci na změny v prostředí.

Jejich hybnou silou byly změny klimatu, geologické procesy a v poslední době také migrace rostlinných druhů, které způsobil a dále působí člověk.

Klimatická změna a šíření sucha v Evropě nás ekonomicky i ekologicky nutí přehodnotit dogmatický pohled na nepůvodní druhy. Investovat astronomické částky do boje s přírodními procesy, které se snaží zacelit mezery v poškozených a vysychajících ekosystémech, se jeví jako ekonomicky neudržitelné a z hlediska ochrany celkové biodiverzity (včetně hmyzu) jako vysoce rizikové.

Ač je to obtížné si přiznat, ve většině případů nemá společnost reálné nástroje ani ekonomické možnosti změnám v přírodě bránit a konzervovat dřívější stav.

V podstatě by to znamenalo nutnost navrátit druhovou skladbu naší přírody a strukturu krajinných segmentů do doby před zámořskými cestami a objevy od počátku 16. století, které vedly k cílenému i náhodnému převážení a rozšiřování mnoha druhů rostlin. Takové představy a snahy jsou zcela nereálné.

Pro představu o aktuální situaci složení české středoevropské flóry (po čtvrtohorních glaciálech, kdy ustupující vegetaci stály v cestě Alpy – proto je ve srovnání s flórou Asie a Severní Ameriky stejných zeměpisných šířek druhově extrémně chudá) lze uvést následující přehled:

Do počátků lidských zásahů do krajiny rostlo u nás jako původní (autochtonní) cca 2000 druhů. Je to chudá, často vzácná, mizející nebo ohrožená flóra. Ostatní druhy naší flóry jsou tzv. allochtonní (cizáci) – cca 1500 druhů.

Dělí se na archeofyty – druhy zavlečené před rokem 1500 (často polní plevele, např. chrpa, mák, heřmánek) – cca 350 druhů. Některé, ve vazbě na polní kultury, se s rostoucí intenzifikací zemědělské výroby staly i velmi vzácnými – např. koukol polní.

A na neofyty – druhy zavlečené po roce 1500. Jsou to „noví přistěhovalci“ převážně severoamerického a asijského původu – cca 1150 druhů, z nichž cca 60–90 má různě vyvinutý invazivní potenciál.

Stovky druhů rostlin se tak během několika století – z geologického hlediska v době poměrně nedávné – staly stálou součástí středoevropské flóry.

O jejich původu mimo naše území většina lidí, a někdy ani odborníků, často nemá ponětí. Tyto druhy přitom podstatně zvýšily dnes tolik žádanou biodiverzitu naší původně velmi chudé flóry.

Za invazivní se z druhů cenných pro opylovatele považují i komule, slunečnice topinambur, nepůvodní astry a mnoho dalších druhů rostlin, a dokonce se uvažuje i o invazivitě ampáku, známého spíše jako evodie, a řady dalších v nedávné době běžně vysazovaných druhů. Některé z nich jsou ale dnes již významnými, a někdy i hlavními zdroji potravy pro různé druhy opylujícího hmyzu, zejména v letním a pozdně letním období.

Šíření řady těchto druhů je přitom v poslední době zesíleno a umožněno klimatickou změnou, zejména mírnou zimou a suchými léty. Jejich úplná eradikace by znamenala další ránu pro biodiverzitu opylujícího hmyzu u nás. Potravní zdroje mnoha druhů hmyzu, které byly dříve zajišťovány jinou strukturou zemědělské výroby v české kulturní krajině, jsou dnes mizivé na polích v létě suchých a vegetačně zcela chudých, často ošetřených herbicidy.

Jen několik desítek druhů neofytů je kompetičně natolik silných, že mohou vést, a v některých případech i vedou, ke změně struktury nebo převažující složky rostlinných společenstev. To je vnímáno jako podstatný zásah do principu konzervace přírody jako neměnného (ač při změně klimatu neudržitelného) původního stavu. V dalších, většinou ale vzácných případech, hrozí nebo mohou hrozit i bezprostřední ekonomické škody. Je třeba přiznat, že některé druhy (zejména bolševník velkolepý nebo v nedávné době se intenzivně šířící starček úzkolistý) představují reálné riziko – ať už zdravotní pro člověka, nebo vytlačováním unikátních, kompetičně slabých společenstev na chráněných územích. Lze jmenovat příklady i velmi vážných hospodářských škod způsobených ve světě rostlinnými invazemi – např. tokozelku na vodních tocích v Africe nebo aktuální znehodnocení pastvin hlodášem evropským v Jižní Americe. Nevidíme ale žádné srovnatelné obrovské ekonomické škody, které by přinášely rostlinné invaze ve střední Evropě.

Náhled na ekologické škody se přirozeně liší podle toho, jak moc chceme konzervovat trvale neudržitelný současný stav fytocenóz, do kterého zasahuje mnohem zásadnějším způsobem lidská činnost a klimatická změna. Řešení problémů rostlinných invazí by se však vždy mělo opírat o důkladnou analýzu a vyčíslení bezprostředních nákladů i bezprostředních výnosů, stejně jako o analýzu budoucích příležitostí a rizik. Nezbytné je přitom hodnotit právě ekonomická kritéria, protože likvidace určitých druhů na daných lokalitách může mít jak ekonomický přínos (např. obnova pastvy), tak může být provázena i ekologickou a ekonomickou ztrátou v důsledku velkého úbytku potravy a s ním spojeného úbytku vitality a denzity populací opylujícího hmyzu – nejen včel medonosných. Bezprostřední ekonomickou ztrátu představuje i výrazné snížení celkové produkce medu, když EU je z 50 % v této produkci nesoběstačná (ČR přibližně z 25 %) a také ztrátu produkce vysoce hodnocených druhových medů.

Nyní uveďme několik příkladů druhů podstatných z hlediska včelařství a kontroverzních z hlediska nařízení EU č. 1143/2014 v České republice:

Bolševník velkolepý – modelový příklad poměrně úspěšného omezování s přísnými restrikcemi. Druh šířící se ze západních Čech (Mariánskolázeňsko, kde byl jistou dobu i „snůškovou rostlinou“) je přesto znám ostrůvkovitými výskyty z celého území ČR. Ohrožuje pastviny i s průnikem do lesů. Dokáže být atraktivním zdrojem nektaru i pylu opylujícímu hmyzu.

Křidlatka japonská, kterou opyluje a její šíření umožňuje u nás běžně rozšířená opletka čínská. Dále křídlatka sachalinská a její hybrid s křídlatkou japonskou – křídlatka česká. Silně potlačované druhy na předním místě restrikčních seznamů EU a ČR. Dříve byly křídlatky ale považovány za perspektivní zdroj pro produkci biomasy i v ČR. Jsou známé kvalitní tmavé druhové medy z křídlatek, poněkud připomínající medy pohankové (příbuzné rostliny stejné čeledi), ale méně výrazné a příjemnější sladové chuti i vůně s obsahem pro lidskou výživu zdravotně cenného resveratrolu.

Klejicha syrská – pochází ze severní Ameriky, kde se na ní živí housenky motýla monarchy stěhovavého. Linné se hrubě zmýlil při pojmenování v jejím původu. Je to výborná nektarodárná rostlina. Poskytuje mnoho velmi ceněného medu vynikající kvality v Maďarsku, Rumunsku a pochopitelně také v USA a v Kanadě. V EU seznamu je na předních místech k likvidaci. Do ČR se šíří především do teplých oblastí jižní Moravy z Panonské nížiny, částečně se šíří i v Polabí a jiných teplejších lokalitách ČR na lehčích až písčitých půdách.

Netýkavka žláznatá – další likvidovaná invazivka. Soupeří hlavně s kopřivami podél eutrofizovaných vodních toků. Je velmi cenným zdrojem nektaru pro včely a zejména čmeláky, stejně jako křídlatky a klejichy, v pozdním létě, kdy na mnoha místech je absolutní nedostatek nektaru v přírodě.

Pajasan žláznatý – rychle rostoucí teplomilná invazivní krátkověká dřevina, šířící se samovolně hlavně na jižní Moravě, ale i v „tepelných ostrovech“ měst. Tento dvoudomý strom je velmi vydatným zdrojem nektaru. Známe již i druhové medy dobré kvality z jižní Moravy, dříve i z Vídně, Prahy a jiných větších evropských měst.

Velké kontroverze vyvolává stále i trnovník akát – klíčový zdroj medné snůšky na Moravě, jihozápadním Slovensku, Maďarsku i celém Balkánu. Podíl akátového medu na roční celkové produkci medu v České republice je v průměru 20 % tj. 1500–2000 tun v hodnotě minimálně 225 mil. Kč. Hodnota této produkce v zemích Balkánského poloostrova je ovšem nejméně 10krát větší. Již z tohoto hlediska jsou představy o potřebě vymýcení akátin v Evropě zcela absurdní. Ostatně severoamerický akát představuje hlavní snůšku včel i ve východní Asii – např. na Korejském poloostrově.

Javor jasanolistý – jeden z nejcennějších zdrojů pylové výživy včel v pozdním předjaří.

Dalšími cennými zdroji pylu pro včely medonosné, samotářky a čmeláky jsou janovce a vlčí boby. Rovněž severoamerické celíky kanadský a obrovský jsou zdrojem velkého množství nektaru (známý je i kvalitní druhový med z celíků) i pylu a cennou živnou rostlinou i pro mnoho druhů pestřenek.

Jakkoli je ochrana původní biodiverzity považována za legitimní cíl, koncept „původnosti“ je však v biologii často arbitrární. Pokud bychom šli do důsledků, museli bychom se ptát, které období je to „správné původní“ – doba poledová, kterou provázely velké klimatické změny, raný středověk, nebo rok 1500? Přitom absolutní snaha o eradikaci (úplné vyhubení) nepůvodních druhů rostlin naráží na tvrdou ekonomickou realitu. Evropská unie odhaduje roční náklady spojené s invazními druhy (včetně živočichů a patogenů) na 12 až 20 miliard EUR. Z toho podstatná část padá na snahy o plošnou likvidaci rostlin, která je často předem odsouzena k neúspěchu.

Pokud bychom přistoupili k úplné eliminaci klíčových neofytů, ekonomické dopady by se dělily do dvou hlavních kategorií: přímé náklady na likvidaci a ušlý zisk ze ztráty ekosystémových služeb.

1. Odhadované náklady na likvidaci a management zahrnují:

• Mechanickou a chemickou likvidaci: Odstranění odolných druhů, jako je křídlatka nebo bolševník, vyžaduje víceleté zásahy. V ČR se například náklady na likvidaci křídlatky na 1 hektaru pohybují ve stovkách tisíc až milionech korun. Plošná likvidace invazivních neofytů v rámci celé ČR by stála desítky miliard korun bez záruky trvalého úspěchu.
• Následná péče: Pouhé odstranění invazivního druhu nestačí. Uvolněná nika musí být osázena a udržována, jinak prostor okamžitě obsadí jiné ruderální či invazivní druhy. To představuje trvalý mandatorní výdaj pro státní správu i soukromé vlastníky půdy.

2. Finanční ztráty pro včelařství a ekonomiku

• Přímá produkce medu: Jak již bylo zmíněno, jen akátový med představuje v ČR hodnotu minimálně 225 milionů Kč ročně. V celoevropském měřítku (zejména Maďarsko, Rumunsko, Balkán) jde o produkci v hodnotě stovek milionů EUR. Úplná likvidace neofytů včetně těch, které poskytují pozdní snůšky (klejicha, netýkavka, zlatobýl, křídlatka aj.) by znamenala drastický propad produkce medu v Evropě a krach mnoha komerčních včelařství.
• Zvýšené náklady na péči o včelstva: Bez pozdně letních zdrojů nektaru a pylu z nepůvodních druhů vznikají v krajině „hladová okna“. Včelaři by museli více investovat do umělého dokrmování cukrem a dokonce i pylovými náhražkami, což by zvedlo náklady o desítky procent na včelstvo a snížilo vitalitu zimních generací včel. Současně by došlo k extrémnímu zhoršení výživy divoce žijících opylovatelů, často v naší v létě vysychající krajině převážně závislých na neofytech.
• Hodnota opylování (Ekosystémová služba): Ekonomická hodnota opylování hmyzem je pro zemědělství obvykle vyčíslována jako 10krát až 15krát vyšší než samotná produkce medu. Oslabení populací včel a volně žijících opylovatelů (čmeláků, samotářek, motýlů, pestřenek) v důsledku ztráty neofytů by se projevilo propadem zemědělských výnosů u hmyzosnubných plodin (řepka, slunečnice, ovocné sady) v řádech miliard korun ročně jen v rámci ČR.

V kontextu klimatické změny můžeme hodnotit plošnou likvidaci významných neofytů z hlediska krátkodobých i dlouhodobých ekonomických a ekologických dopadů s přihlédnutím k rozšiřujícímu se suchu a oteplování.

Krátkodobé hledisko (0–5 let)

Dlouhodobé hledisko a klimatická změna (5+ let)

Zde se naplno projevuje nereálnost snah o konzervaci historického stavu a z nich plynoucích hrozeb. Klimatická změna mění pravidla hry a nepůvodní druhy se často stávají jedinou záchranou pro udržení funkčních ekosystémových vazeb.

• Kolaps opylovacích sítí v obdobích sucha: Původní mělkokořenné rostliny v horkých letních měsících zasychají a netvoří nektar. Hlubokokořenné nepůvodní dřeviny i byliny (akát, pajasan, tolice vojtěška, vičenec ligrus, některé komonice, celíky, vlčí boby aj.) dokážou čerpat vodu i v extrémním suchu a poskytují potravu v době, kdy původní flóra selhává. Jejich absence by vedla ke kolapsu populací hmyzu.
• Eroze a degradace půdy: Mnoho neofytů (akáty i křídlatky na ruderálních stanovištích) plní protierozní funkci tam, kde by vlivem sucha původní vegetace nepřežila.
• Ztráta konkurenceschopnosti evropského zemědělství: Bez zdravých populací opylovatelů klesne efektivita produkce potravin, což povede ke zdražování a nutnosti dovozu ze zemí s odlišnými environmentálními standardy.

Proto je na místě změna paradigmatu:

• Akceptace adaptivních ekosystémů: Místo plošného boje za desítky miliard lze finance přesměrovat na precizní ochranu a výzkum nejcennějších lokálních biotopů a zbytek krajiny nechat adaptovat se na nové klima i s pomocí nově příchozích druhů.
• Komerční využití: Využití potenciálu nepůvodních druhů pro včelařství, produkci biomasy (energetické plodiny) nebo získávání cenných látek (resveratrol z křídlatky).

Můžeme také konstatovat, že na území ČR byla v minulosti vysazena řada druhů nepůvodních vrb a topolů, které jsou cennými zdroji pastvy včel v předjaří. Genetický materiál těchto druhů má schopnost pronikat i do genofondu našich původních středoevropských vrb a topolů, a vznik nových hybridů přitom není příliš sledován.

Rozpory, které bezprostředně nesouvisí s problematikou opylujícího hmyzu, jsou i mezi zájmy ochrany přírody a ekonomickými zájmy lesnictví. Příkladem je snaha o potlačování dubu červeného, borovice vejmutovky a borovice černé nebo douglasky tisolisté v našich lesích.

Zvláštní případ představuje aktuální šíření starčeku úzkolistého, který stejně jako jiné druhy starčeků obsahuje v nektaru pyrrolizidinové alkaloidy. Je to však, jako mnohé jiné invazivní druhy, rostlina kvetoucí většinou až od pozdního léta. Šíří se v posledních letech rychle kolem komunikací – zejména dálničních. Včelám ale tyto alkaloidy významněji neškodí a běžně se ani do medu nedostávají. Je to opět spíše rozšíření pastevních příležitostí na konci vegetačního období.

Podrobněji je o jednotlivých druzích původní i nepůvodní české flóry, včetně jejich invazního potenciálu a případných rizik, pojednáno v knize Včelí pastva, kterou vydal Spolek pro rozvoj včelařství MÁJA.

Názory, že jmenované i další invazivní rostliny působí negativně na včelstva nebo i jiné opylovatele, považujeme za nepodložené. Je tomu právě naopak. Problém rostlinných invazí jistě existuje, má však specifické příčiny a také často zveličované důsledky.

RNDr. Václav Švamberk

předseda Spolku pro rozvoj včelařství MÁJA

Zdroj: Spolek pro rozvoj včelařství MÁJA

www.majabee.cz

ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.

PROTEXT