„Mladí lidé ve věku 18 až 24 let.“ Tahle poznámka na plakátu v kavárně spustila lavinu myšlenek o tom, jak těžké je přijmout plynutí času. V článku pro Guardian se nad tím zamýšlí britská terapeutka a míří přesně na citlivé místo. Stárnutí není chyba. Je to vývoj, který se dá nejen přijmout, ale i využít.
Všude kolem nás slyšíme, že věk je jen číslo a že bychom měli zůstat navždy mladí. Jenže schopnost ukotvit se v čase a přijmout změnu je základem psychické pohody. Popírání reality nepomáhá nikomu, naopak nás odpojuje od nás samotných.
Každé období má svou hodnotu
Každý úsek života přináší nejen ztráty, ale i nové možnosti. Kdo věří, že „věk neexistuje“, připravuje se o šanci něco uzavřít a něco nového otevřít. I bolest z opouštění minulého já má svůj smysl.
Střední věk bývá vnímán jako nepříjemná mezifáze. Ale jak ukazuje terapeutka Moya Sarner, právě tehdy přichází síla něco změnit. Vědomí, že máme víc za sebou než před sebou, může překvapivě přinést jinou, ale hlubší energii.
Ztráty, které nejsou vidět
Ne všechny ztráty jsou velké. Některé přicházejí v drobnostech, třeba když dítě zapomene své vymyšlené slovo. A rodiče cítí, že jedna éra nenávratně skončila. Není to malicherné. Je to reálný smutek, který si zaslouží prostor.
Dopřát dítěti růst znamená nechat ho jít vlastní cestou. Přestat se držet toho, kým bylo, a přijmout to, kým se stává. A to bolí. Zároveň to ale něco otevírá i v nás.
Vrstvy, které se neztrácejí
Psychoanalytici tvrdí, že v člověku zůstává každé jeho minulé já. Dítě, dospívající i dospělý. Všechny tyto vrstvy nás formují jako letokruhy ve stromu. Stárnutí tak není ztráta, ale zrání.
A pokud si to připustíme, můžeme růst – ne dál od sebe, ale kolem sebe. V každé fázi života.
