Tetjaně Chlapovové se třásla ruka, když na mobilní telefon natáčela v Oděse trosky poničeného Chrámu Proměnění Páně. Proklínala přitom Rusko, svou rodnou zemi. Za pouhý týden Rusko vyslalo na Oděskou oblast desítky raket a dronů. Žádná přitom nezasáhla tak hluboce jako ta, která zničila katedrálu, která je klíčovou památkou v romantické, proslulé minulosti města a je v centru jeho hlubokých kořenů v ukrajinské i ruské kultuře, píše agentura AP.
„Jsem uprchlice z Charkova. Přežila jsem to peklo a přišla do slunné Oděsy – perly, srdce naší Ukrajiny,“ řekla Chlapovová, která v zemi žije čtyřicet ze svých padesáti let. Na krku má stále jizvu po střepinách ze třetího dne války, kdy byl zasažen její byt. Čtvrtý den utekla do Oděsy. Teď se narychlo vrací do svého bytu v Charkově, aby si vzala zimní oblečení a přečkala válku v Irsku. „Protože tady nejsme chráněni ani vteřinu, v žádném městě,“ řekla.
In a week, Russia has fired dozens of missiles and drones at the Odesa region, where silos were full when Moscow pulled out of the deal to export grain to the world. Ukraine’s defenses deflected most, but some made it through. By @lhinnant and @h_arhirova. https://t.co/6r62QTxhgI
— The Associated Press (@AP) July 25, 2023
„Kdykoliv můžete být zasaženi a celé tělo bude roztrháno. Až skončí válka – a já věřím, že Ukrajina tuhle špínu, tyhle upíry, porazí – vrátím se domů,“ prohlásila.
Od chvíle, kdy Ukrajina v roce 1991 získala nezávislost na Moskvě, se Oděsa vzhledem ke své dlouhé, konfliktní historii a pohledu na život, jenž sahal daleko za její hranice, vnímala jinak než ostatní velká města v zemi. Minulost Oděsy je spjata s některými z nejuctívanějších ruských osobností, včetně Kateřiny Veliké, spisovatele Lva Tolstého a básnířky Anny Achmatovové. Její obyvatelé mluví převážně rusky. A – přinejmenším do doby, než Kreml v roce 2014 nezákonně anektoval nedaleký poloostrov Krym – byly její pláže oblíbené u ruských turistů.
V prvních týdnech války se městem šířily fámy zaseté kremelskou propagandou: Moskva nikdy nezasáhne historické centrum, starosta naložil loď růžemi, aby přivítal ruské vojáky, mlčící většina obyvatel čeká na ruské „osvobození“. Nebyla to pravda. „Dodnes, pokud čtete a sledujete ruské kanály, jsou všichni naprosto přesvědčeni, že tady na ně čekáme,“ řekla Hanna Šelestová, politická a bezpečnostní výzkumnice, která vyrostla v Oděse.
Rusko opakovaně v zimě zasahovalo oděskou infrastrukturu. Na rozdíl od jejích přístavů, které byly klíčové pro černomořskou obilnou iniciativu, jež umožňovala bezpečný vývoz zemědělských produktů z obou zemí. Když Moskva v polovině července od dohody odstoupila, byla sila v oblasti plná. Rakety a drony udeřily další den, na mušku si vzaly sklady, dopravní infrastrukturu a náhodné budovy. Ukrajinská protivzdušná obrana většinu útoků odvrátila, ale každý den několik střel proletělo.
Minulý týden útoky poprvé od začátku války zasáhly historické centrum Oděsy.
Starosta Oděsy Hennadij Truchanov se po nedělním útoku na katedrálu vyjádřil jednoznačně v rozzuřeném videovzkazu adresovanému Rusům, na němž záchranáři opatrně vynášejí z trosek poškozenou ikonu. „Kdybyste jen věděli, jak moc vás Oděsa nenávidí. Nejen nenávidí. Pohrdá vámi. Bojujete proti malým dětem, pravoslavné církvi. Vaše rakety padají i na hřbitovy. Asi nás Oděsany sotva znáte. Nezlomíte nás, jenom nás více rozzlobíte,“ prohlásil Truchanov.
Další střela narazila do Domu vědců, sídla, jež kdysi patřilo rodině Tolstých a bylo přeměněno na instituci sdružující vědce a badatele. Třetí střela zasáhla administrativní a bytové budovy. Cíle se nacházely ve vzdálenosti do 200 metrů od přístavu. Šelestová se domnívá, že katedrála byla zasažena náhodou, ale to je uprostřed zkázy jen malá útěcha.
Od roku 1794, kdy Kateřina Veliká proměnila Oděsu v mezinárodní námořní přístav, tvoří základ identity města moře, kosmopolitní tolerance a vrozený smysl pro humor. Město mělo jednu z největších koncentrací Židů v Evropě, kteří před sérií pogromů tvořili asi čtvrtinu obyvatelstva, a početné komunity řeckých a italských námořníků, jejichž potomci zde žijí dodnes.
Pro Irynu Hrecovou, jejíž rodina žije ve městě nejméně po tři generace, týden útoků těmito základy otřásl. „Každé ráno chodím k moři, abych viděla východ slunce. Ale dnes jsem neměla sílu k němu jít, protože jsme celou noc nespali. Nespali jsme celý týden,“ řekla Hrecová, která se rozhodla namísto toho navštívit v neděli bombardovaná místa.
Začala u katedrály, centra života v Oděse. Původní stavba byla zničena za vlády Josifa Stalina v roce 1936 v rámci jeho tažení proti náboženství. Když Ukrajina získala nezávislost, obyvatelé vytvořili fond, aby ji uvedli do původního stavu. V roce 2010 novou budovu vysvětil patriarcha Kirill, vůdce ruské pravoslavné církve. Ten Kirill, jehož církev se spojila s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a který opakovaně ospravedlňuje válku proti Ukrajině.
Hořká pouť Hrecové nesouvisela ani tak s náboženstvím, jako spíše s truchlením. Stejnou cestu v neděli podniklo mnoho dalších lidí. Někteří se zúčastnili bohoslužby před poškozenou katedrálou, ještě více jich přišlo odklízet trosky. „Tohle je moje město, je součástí mě, je to moje srdce,“ řekla Hrecová, načež ji přemohla zloba a náhle přešla na ukrajinštinu: „Oděsa nikdy nebude součástí Ruska.“
