Odpověď na to, proč k sobě někdy přilnou dva na pohled nesourodí partneři. Na vzhledu či totožném žebříčku priorit nezáleží tak moc jako na dostatečné vzájemné emoční validaci. Právě ta zajišťuje soulad a podporuje lásku.
Občas možná nechápete. Některé páry. On – vysoký, vysportovaný hezoun a ona šedá myška, bez zájmu o pohyb. Nebo – ona, taková krásná, vzdělaná, úspěšná a žije s chlapíkem z učňáku, co to nedotáhl dál než do školní jídelny. Jenomže symbióza dvou lidí je mnohem složitější záležitost než jen přiřazování podle atributů „na první pohled“.
Někdy spojí dvě zdánlivě nesourodé osoby hodnota, která je mnohem důležitější než vzhled nebo počet vysokoškolských titulů. Řeč je právě o emoční validaci.
Věc vnímání
Odborná definice emoční validace zní – celkové potvrzení toho, co člověk emočně prožívá, co cítí, co potřebuje a jak vidí situaci. Souhlas s tím, jak to druhý člověk má. Nejde však o ztotožnění.
V praxi to znamená, že náš partner upřímně a rád toleruje naše vrtochy. Chování, které by třeba jiného vytáčelo, on rozumí. Přijímá ho s naprostým pochopením. A to, ač on sám by takto nereagoval a v jádru ví, že náš momentální projev není ideální.
Pro příklad. Ona přijde domů rozčílená, že ji naštvala kolegyně v práci. On ji začne okřikovat, ať se uklidní, „že je hysterická“. Zde zcela chybí emoční validace.
Pokud je ale správně vyvinutá emoční validace – reakce partnera bude znít následovně: „Vím, potřebuješ zpracovat emoce, nechat si to projít hlavou. Pojď, dáme si spolu dobré kafe a přijdeš na jiné myšlenky.“
Nebo. On věčně „nestíhá“ odpovídat na zprávy, které mu ona posílá. Proto na něho zaútočí výčitkami. „To nemůžeš odpovědět? Trochu komunikovat?“ Pokud by ale u ní fungovala emoční validace, reakce by vypadala následovně:
Mile by se na něho usmála a řekla – já vím, že ty na to datlování do mobilu nejsi. Nevadí. Raději si to řekneme osobně u večeře.
Nějakým způsobem vybočující chování protějšku nás nerozčílí. Přijmeme ho s empatií a v klidu.
„Pokud například na partnera vyjedeme, že dělá doma nepořádek, je to útok. Potřeba se vymezit vůči jeho chování. Protože se bojíte, že byste se ztotožnili s tím, jak to ten druhý má. A tak jdete rovnou do ofenzívy. V obavě, že byste museli přijímat tu odlišnost, ve které vám není dobře. A nebo také, že by si někdo mohl myslet, že takové chování schvalujete. Úplně tím obcházíte validaci,“ vysvětluje autorka typologie Mentální jazyky, MgA. Alexandra Polarczyk na portále Forendors.cz.
„Když se ale lidé naučí validovat, ti druzí se cítí příjemně, cítí se přijímáni, pochopeni, cítí, že jim někdo rozumí,“ dodává expertka.
Dobré znamení
Pokud se tedy potkají dva lidé, kteří to tak mají, je tu obrovský potenciál utvořit skvěle fungující pár. A je jedno, jestli je jeden tlustý a druhý hubený, jeden emancipovaný a druhý nechává věci plynout, jak je život přinese. Ti dva si prostě „rozumí“. Dokonce může v takovémto případě jeden druhému pomoci. Tím, že ho nenásilně navádí, jak se příště zachovat lépe. Aniž by na něho útočil.
Je tu velká pravděpodobnost, že ten pukající zlostí nakonec řekne a sám uzná – máš pravdu, neměl bych věci tak prožívat. Příště budu své emoce krotit.
Dané shůry
Zároveň platí, že to nelze aplikovat na každého. Někdo nás může bytostně iritovat už tím, že dýchá. Tady je malá šance, že zvládneme validovat. S jiným ale můžeme najít osobnostní soulad docela přirozeně.
Určitě je to jedna z hlavních věcí, na kterou bychom se měli při výběru partnera zaměřovat. Vlastně jde o základní stavební prvek dlouhodobě fungujícího vztahu. Pokud nás dotyčný nějakými svými návyky rozpaluje do běla tak, že neudržíme emoce na uzdě, je minimálně k zamyšlení, zda je to partie pro nás.
