V Miláně má eleganci vlastní archetyp. Říká se mu sciura Milanese a nejde jen o dobře oblečenou starší dámu, ale o celý způsob vystupování, oblékání i života. Tahle figura je spojená s městem natolik pevně, že se z ní stal kulturní symbol, který dnes žije i na sociálních sítích.
Slovo sciura pochází z milánského dialektu a původně jednoduše znamenalo paní. Dnes se jím ale mnohem častěji označuje konkrétní typ ženy, většinou z vyšší střední třídy, která si drží klasický styl, je upravená, sebejistá a vkus má pevně ukotvený v milánské tradici. Typická je pro ni kabelka luxusní značky, hedvábný šátek, výraznější šperky a kabát, který padne jako ulitý.
Sciura Milanese je úzce spojená s představou takzvaného tichého luxusu. Nehoní se za každou novou módní vlnou, protože dávno ví, co jí sluší. Její styl nestojí na okázalosti, ale na kvalitě, pečlivosti a detailech. Často se objevuje v historických kavárnách v centru Milána, na kulturních akcích nebo v elegantních čtvrtích, kde je doma stejně přirozeně jako ve svém šatníku.
Současná podoba sciury se formovala hlavně po druhé světové válce, kdy se Milán rychle proměňoval v centrum financí, vydavatelství a módy. Právě tehdy se začal rodit obraz ženy, která stojí jednou nohou v tradici a druhou v rostoucím světě luxusu. V osmdesátých letech, v době takzvaného Milano da Bere, se z ní stala téměř instituce. Patřila k době, kdy se milánské bohatství propojilo s módním leskem a společenským životem.
Dnes už sciura nežije jen v ulicích Milána, ale i v internetové kultuře. Z někdejšího lehce ironického označení se postupně stal výraz obdivu. Pro část lidí je sciura symbolem důstojného stárnutí, osobního stylu a schopnosti zůstat sama sebou i ve světě, který se neustále mění. Zároveň ale ten pojem pořád může nést i jemně posměšný tón, zvlášť když má připomenout snobství, lpění na pravidlech nebo přílišnou okázalost.
Právě v tom je ale její síla. Sciura Milanese není jen módní stereotyp, ale připomínka, že styl může vznikat pomalu a z osobní zkušenosti, ne jen z trendů a algoritmů.
