Ve vztahu nemusí zraňovat jen křik nebo otevřená hádka. Někdy stačí krátká poznámka, ironie nebo věta pronesená tónem, který říká víc než samotná slova. Podle odborníků právě pasivně agresivní komunikace často zakrývá smutek, osamělost, strach nebo nenaplněnou potřebu blízkosti.
V ideálním vztahu by partneři dokázali říct hned a přímo, co cítí. V praxi to ale často nejde tak snadno. Někdo se bojí odmítnutí, jiný nechce působit příliš zranitelně nebo čeká, že druhý jeho potřeby automaticky pochopí.
Párová terapeutka Tara Rullo popisuje pasivní agresi jako nepřímé vyjádření emocí nebo nenaplněných potřeb. Podrážděná poznámka tak může ve skutečnosti znamenat touhu po pozornosti. Místo přímého sdělení „cítím se přehlíženě“ pak zazní třeba ironické „hlavně ať tě neruším od telefonu“.
Právě tón bývá u podobných vět zásadní. Klinická psycholožka Alexandra Solomon upozorňuje, že věty jako „v pohodě“ nebo „nic mi není“ partner snadno prohlédne, pokud tón říká něco jiného. Druhý člověk pak pozná napětí, ale netuší, co se vlastně stalo.
Jednou z problematických vět je i známé „to se někdo má“. Podle Rullo může taková poznámka sklouznout až k pohrdání, zvlášť když míří na partnera odpočívajícího ve chvíli, kdy druhému připadá, že dělá všechno sám. Místo prosby o pomoc pak vzniká dojem výčitky a nadřazenosti.
Častým únikem z nepříjemné debaty je také věta „tak já asi nemůžu udělat nic správně“. Solomon upozorňuje, že tím člověk neodpovídá na konkrétní připomínku, ale převrací ji v soud nad vlastní hodnotou. Rozhovor se tím rychle zastaví a partner se místo původního problému ocitne v roli toho, kdo musí druhého uklidňovat.
Podobně funguje i věta „to by ti snad mělo dojít“ nebo „měla bys to vědět“. Párový terapeut Zach Brittle upozorňuje, že formulace typu „měl bys“ nebo „měla bys“ často mění přání v požadavek. Přímější a zdravější formulace by zněla jednodušeji: člověk může říct, co by si opravdu přál, místo aby druhému vyčítal, že to neuhodl.
Do stejné kategorie patří i srovnávání s jinými páry. Poznámky typu „manžel mojí sestry tohle dělá každý večer“ ve skutečnosti nesou otázku, proč to nedělá vlastní partner. Takové srovnání ale většinou nevede k porozumění, spíš k obraně.
Pasivně agresivní může být i zdánlivě vstřícné „jak chceš“. Pokud ho doprovází odtažitý tón nebo protočení očí, nejde o souhlas, ale o stažení se z rozhovoru. Terapeutka Elizabeth Earnshaw doporučuje v takové chvíli přiznat, že člověk s návrhem spokojený není, a hledat řešení, které bude fungovat pro oba.
Odborníci se shodují, že pasivně agresivní poznámky časem oslabují blízkost. Nejsou tak nápadné jako otevřená hádka, ale partnera nechávají nejistého, kritizovaného a bez jasné možnosti reagovat. Solomon připomíná, že partneři by neměli stát proti sobě, ale společně proti problému.
Lepší cestou je pojmenovat skutečný pocit a potřebu. Místo ironie může zaznít, že se člověk cítí osaměle, přetíženě nebo přehlíženě. Pasivní agrese podle odborníků nemusí být trvalou vlastností, často jde spíš o komunikační návyk, který se dá změnit.
