Venezuela se po svržení prezidenta Nicoláse Madura znovu ocitla pod drobnohledem investorů a věřitelů, kteří roky čekají na řešení jedné z největších státních platebních neschopností na světě. Země přestala splácet zahraniční dluhy na konci roku 2017 po letech hospodářského propadu a amerických sankcí, které jí odřízly přístup na mezinárodní finanční trhy.
V samotných nesplacených dluhopisech se mluví zhruba o 60 miliardách dolarů. Celková externí zátěž je ale výrazně vyšší, protože k původním závazkům přibyly naběhlé úroky, závazky státní ropné firmy PDVSA, bilaterální půjčky i arbitrážní nároky po vyvlastněních. Odhady tak posouvají celkový objem na přibližně 150 až 170 miliard dolarů, podle toho, jak se započítají úroky a soudní rozhodnutí. Při nominálním HDP kolem 82,8 miliardy dolarů za rok 2025 to znamená dluhovou zátěž zhruba 180 až 200 procent HDP.
Klíčovým aktivem je americká rafinerská společnost Citgo, která patří pod PDVSA a stala se středem snah věřitelů získat část peněz zpět. Jeden z dluhopisů PDVSA byl navázán na majoritní podíl v Citgo jako zajištění a další věřitelé se snaží uspět prostřednictvím soudních řízení v USA. V rámci delawarského procesu se do hry dostaly nároky zhruba za 19 miliard dolarů vůči PDV Holding, mateřské firmě Citgo, což výrazně převyšuje odhadovanou hodnotu aktiv Citgo.
Věřitelská mapa je roztříštěná. Vedle držitelů dluhopisů, často specializovaných investorů do problémových pohledávek, stojí firmy s přiznanými arbitrážními kompenzacemi za vyvlastněná aktiva, u nichž americké soudy uznaly mnohamiliardové nároky. Významnou roli hrají také bilaterální věřitelé, především Čína a Rusko, které v minulosti půjčovaly jak Madurově režimu, tak už dříve administrativě Huga Cháveze. Přesná čísla se ověřují obtížně, protože Venezuela roky nezveřejňuje ucelené statistiky dluhu.
Cesta k restrukturalizaci se rýsuje jako dlouhá a komplikovaná, mimo jiné kvůli paralelním sporům a politické nejistotě. Uvažovaný scénář počítá s rámcem, který by nastavoval program Mezinárodního měnového fondu, jenže Venezuela je od financování MMF prakticky odstřižená a nemá za sebou ani pravidelné konzultace po dlouhé roky. Další překážkou zůstávají americké sankce, které od roku 2017 omezují možnosti země vydávat nové dluhopisy nebo vyjednávat restrukturalizaci bez výslovných licencí.
Na trzích mezitím proběhlo výrazné přecenění. Venezuelské dluhopisy v roce 2025 prudce posílily a část z nich se obchoduje zhruba kolem 27 až 32 centů za dolar nominálu, což odráží sázku na politickou změnu i na budoucí dohodu. Zároveň se počítá s tím, že bez výrazného odpisu části jistiny se dluhová udržitelnost obnoví jen těžko, a ve hře jsou i dlouhodobé instrumenty kombinované s dodatečnou kompenzací za naběhlé úroky. Odhady návratnosti se liší, ale společným jmenovatelem zůstává, že výsledná hodnota bude záviset na podobě dohody, sankčním režimu a na tom, jak rychle země dokáže stabilizovat příjmy z ropy.
