Praha 27. dubna 2026 (PROTEXT) – Česko se musí vymanit z modelu montovny a svou budoucnost stavět na výzkumu, inovacích a exportu vlastních technologií. Místo toho zatím úspěšněji exportuje vlastní talentované vědkyně a vědce, kteří se po získání zkušeností v zahraničí již nevrátí. Podle průzkumu Czexpats in Science se chce ze zahraničí „určitě vrátit“ jen deset procent expatů, tedy českých vědců žijících v zahraničí. Odliv mozků přitom není jen otázkou platů.
Od návratu vědce odrazuje uzavřené a netransparentní prostředí, nepotismus a zastaralý systém řízení české vědy, který nemá sílu ani vůli se změnit. Inspirací může být model řízení univerzit, který lépe propojuje akademické prostředí s potřebami společnosti a ekonomiky.
Podle studie organizace Czexpats in Science, sdružující české vědce a vědkyně v zahraničí, jich působí na vědeckých institucích v zahraničí několik tisíc. Z průzkumu, který je součástí studie, vyplývá, že „určitě“ se vrátit plánuje jen 10 %, zatímco zhruba třetina se vrátit spíše nechce. Více než polovina zůstává nerozhodnutá.
„Návrat jen zhruba desetiny vědců a vědkyň je pro českou vědu a ekonomiku velká prohra. Musíme usilovat o návrat alespoň poloviny expatů. Bariérou nejsou jen nízké platy, ale paradoxně i fakt, že vědec přichází zvenčí,“ říká Matouš Glanc, ředitel Czexpats in Science, a dodává: „Ochota k návratu se navíc snižuje s přibývajícími lety v zahraničí a narozením dětí. Když už se expati vracejí, tak nejčastěji nikoli kvůli vědě, ale z osobních důvodů, například kvůli stárnoucím rodičům.“
Místo zájmu o zahraniční zkušenosti narážejí na zavřené dveře
Zájem o návrat tu přitom je. Více než 80 procent dotázaných by rádo s českou vědou spolupracovalo intenzivněji. Problém je, že domácí prostředí je často nedokáže přesvědčit, že o ně skutečně stojí. „Hlavní bariérou pro návrat jsou sice nízké platy (69 %), ale hned na druhém místě stojí netransparentnost výběrových řízení, nepotismus a akademický inbreeding, tedy obsazování pozic vlastními absolventy. Tuto bariéru označila za klíčovou více než polovina dotázaných,“ shrnuje výsledky průzkumu Matouš Glanc.
Respondenti popisují prostředí, kde se o volných místech člověk dozví spíše u piva než z veřejných výběrových řízení. Ženy uváděly výrazně horší zkušenosti včetně sexismu, který instituce odmítaly řešit. Několik vědců odešlo poté, co upozornili na neetické praktiky a vedení se postavilo proti nim. Přesto většina projevovala zájem o návrat s motivací přispět ke změně.
„Jsem přesvědčená, že na vedoucí akademickou pozici mám kvalifikaci. Ale otevřené pozice nikde nenacházím a mám pocit, že o lidi zvenčí prostě zájem není.“ – anonymizovaná respondentka výzkumu Czexpats in Science.
„Český akademický systém je pro vědce ze zahraničí obtížně čitelný a uzavřený, navíc trpí velkou mírou byrokracie a často nízkými mzdami. Pokud tyhle problémy neodstraníme, Česko nebude dostatečně atraktivní a vědeckým hubem se nestane,“ dodává Jakub Tomek, výpočetní kardiolog z univerzity v Oxfordu.
„Rétorika ze strany fakulty a univerzity ohledně internacionalizace a excelence se nepotkává s praxí a priority jsou skutečně někde jinde.“ – respondent výzkumu Czexpats in Science.
České univerzity trpí kolektivní neodpovědností
Z průzkumu Czexpats in Science navíc jasně vyplývá, že netransparentnost a inbreeding jsou přímým důsledkem systému fungování tuzemských univerzit. Institut pro rozvoj vysokého školství upozorňuje, že české univerzity trpí „kolektivní neodpovědností“.
„Akademičtí senátoři často mezi kandidáty na rektora hledají toho nejslabšího, který bude do činnosti fakult zasahovat co nejméně a nebude je obtěžovat příliš mnoha inovacemi.“ – Šimon Stiburek, Institut pro rozvoj vysokého školství
Rektor sice formálně odpovídá za univerzitu, ale nemůže prosadit skutečnou změnu bez souhlasu akademického senátu, součinnosti děkanů a dalších aktérů. „Mnoho lidí má schopnost změny zablokovat, ale nikdo je nemůže prosadit. Důsledkem je kolektivní neodpovědnost a nekompetence,“ potvrzuje Pavlína Hubková, právní vědkyně působící na University of Exeter.
Univerzity navíc často fungují jako volné konfederace fakult, kde v důsledku tohoto systému přežívají i neživotaschopné programy: nikoli jako důsledek koncepčního rozhodnutí, ale proto, že nikdo nemá sílu je zrušit. Klíčové pozice se neobsazují v otevřených výběrových řízeních, ale volbou. Často kandidáta kolegové „přemluví, aby to vzal“, protože tyto pozice znamenají odpovědnost bez reálných pravomocí, takže schopní akademičtí manažeři je odmítají.
„Odliv talentu je symptomem stagnace, nikoliv příčinou. Systém se nemůže posunout a otevřít světu, pokud nikdo nenese odpovědnost za strategii, kvalitu a relevanci vědy a vzdělávání či lákání talentů,“ říká Matouš Glanc.
Zahraniční inspirace: silný rektor a správní rada, senát v kontrolní roli
Dobrou zprávou je, že s podobnými problémy se dříve potýkaly i země, které jsou dnes ve vědě a výzkumu na světové špičce. „Je ale důležité nekopírovat slepě zahraniční vzory. Je třeba hledat řešení, která mohou fungovat i v českém prostředí a respektují jeho specifika, jako je důraz na akademickou svobodu nebo nedůvěra k veřejné správě. Velmi si vážíme práce kolegů z Institutu pro rozvoj vysokého školství, kteří přesně toto dělají,“ říká Jakub Tomek.
Příkladem dobrých změn je Finsko, které v roce 2010 změnilo způsob řízení univerzit. Strategické pravomoci přesunulo na správní radu, v níž musí být alespoň 40 % externích členů, a zároveň posílilo roli rektora. Akademickému senátu ponechalo kontrolní funkci. Důležité přitom je, že na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí externí členy správní rady nevybírá stát ani ministři, ale akademický senát. Právě tím finský model posiluje nezávislost univerzit a omezuje riziko zneužití politického vlivu.
„Akademická samospráva nebyla popřena, ale byla transformována do podoby, kdy je mnohem akceschopnější a umožňuje strategické řízení univerzit a efektivní koordinaci napříč fakultami. I díky tomu se Finsku daří rozvíjet jednu z nejinovativnějších ekonomik v Evropě,“ říká Šimon Stiburek, Institut pro rozvoj vysokého školství.
Řešením je profesionálnější výběr vedení univerzit s mezinárodní účastí
Česko se nyní může vydat podobným směrem. Ministr Robert Plaga chce letos předložit věcný záměr nového zákona o vysokých školách. Na přípravě se podílí Institut pro rozvoj vysokého školství i Czexpats in Science, které navrhují pět principů reformy: autonomii spojenou s odpovědností vůči společnosti, řízení tažené misí, vyjasněný vztah fakult a univerzit, jasnou odpovědnost s odpovídajícími pravomocemi a profesionalizaci vedení.
„Nejde o útok na akademickou svobodu. Jde o to, aby české univerzity byly motorem inovací a ekonomické transformace, ne vzdělávacími institucemi, z nichž talentovaní vědci odcházejí do zahraničí bez reálné šance na návrat,“ vysvětluje Pavlína Hubková, právní vědkyně působící na University of Exeter.
Autoři studie Czexpats to říkají přímo: klíčovým krokem je změna systému řízení univerzit tak, že vedení je vybíráno odbornou radou s mezinárodní účastí. To vyžaduje změnu zákona o vysokých školách.
„Ministr Plaga má k dispozici podporu řady vědců i akademiků, přesvědčivé analýzy i komunitu českých vědců v zahraničí, která čeká na signál, že doma nastává skutečná změna. Pokud tuto šanci promarní, Česko zůstane montovnou, která nedokáže své talentované vědce přivést zpět domů,“ uzavírá Matouš Glanc, ředitel Czexpats in Science.
FINSKÝ MODEL: Správní rada stanovuje strategii, schvaluje rozpočet a vybírá i odvolává rektora. Minimálně 40 % členů jsou externisté, předsedou je vždy člověk mimo univerzitu. Oproti mnoha jiným systémům v Evropě ale členy rady nejmenuje ministr, ale vybírají je sami aktéři zevnitř univerzity, což nezávislost vysokých škol posiluje. Rektor nese odpovědnost za každodenní řízení a personální rozhodování. Univerzitní kolegium (obdoba českého senátu) plní kontrolní funkci, ale nepřebírá operativní ani finanční řízení. Děkani jsou vybíráni rektorem a jsou mu odpovědní za výsledky.
Zdroj: Czexpats in Science
ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.
PROTEXT
