Vědci z Aalto University zkoumají novou metodu, která by mohla pomoci lidem se suchou formou věkem podmíněné makulární degenerace. Jde o časté onemocnění očí u starších lidí, které postupně poškozuje centrální vidění. Člověk pak hůř čte, rozeznává obličeje, řídí nebo zaostřuje na předměty přímo před sebou.
Suchá makulární degenerace zatím patří mezi nemoci, u nichž mají lékaři omezené možnosti včasného zásahu. Nový přístup se nesnaží nahrazovat už poškozené buňky, ale pomoci oku dřív, než ztráta zraku výrazně pokročí. Vědci chtějí povzbudit přirozené opravné mechanismy buněk v zadní části oka.
Metoda využívá blízké infračervené světlo, které tkáň jemně zahřeje. Nejde o spálení ani ničení buněk. Cílem je zvýšit teplotu jen o několik stupňů tak, aby buňky dostaly mírný stresový signál a spustily vlastní obranu.
Právě přesné řízení teploty je klíčové. Zadní část oka se měří obtížně a při teplotách nad 45 stupňů Celsia už může dojít k poškození tkáně. Výzkumný tým proto vyvinul systém, který dokáže oko zahřívat a zároveň teplotu průběžně sledovat.
Profesor Ari Koskelainen vysvětluje, že s věkem slábnou ochranné schopnosti buněk. Kvůli tomu je zadní část oka zranitelnější vůči oxidačnímu stresu a v tkáni se mohou hromadit tukové bílkovinné usazeniny známé jako drúzy. Ty patří k hlavním znakům suché makulární degenerace.
Jemné zahřátí má spustit tvorbu takzvaných proteinů tepelného šoku. Ty buňkám pomáhají opravovat poškozené bílkoviny. Když už oprava není možná, buněčný systém je dokáže rozložit na menší části a odstranit.
Druhou důležitou reakcí je autofagie, zjednodušeně vnitřní úklid buňky. „Dokázali jsme ukázat, že pomocí tepelných šoků můžeme aktivovat nejen tvorbu proteinů tepelného šoku, ale také autofagii. Tento proces je jako likvidace odpadu,“ míní Koskelainen.
Zatím jde stále o experimentální postup. Testy na myších a prasatech ukázaly, že kontrolované zahřívání dokáže v sítnici spustit požadovanou ochrannou reakci. Další krok představují testy na pacientech, jejichž první fáze se má zaměřit hlavně na bezpečnost, ne na prokázání zlepšení zraku.
Léčba navíc nemusí fungovat jako jednorázový zákrok. Koskelainen připouští, že reakce může začít slábnout už několik dní po ošetření. Pokud se metoda v budoucnu osvědčí, mohla by se opakovat v určitých intervalech jako udržovací terapie.
