Celá nešťastná jsem si stěžovala mamince, která to brala s humorem sobě vlastním: „Martínku, neboj, když jsem šla k lékaři s nějakým problémem, vždycky jsem nakonec vyslechla řešení – zhubni!“ Je pravda, že maminka nepatří k nejštíhlejším ženám, ale na rozdíl ode mě se má ráda a rozhodně se netrápí kvůli kilům navíc. Pro mě to byla nová situace, se kterou jsem se nedokázala smířit. Trápila jsem se tím.
V práci měly kolegyně připomínky k mé váze a kolegové říkali, že jsem doteď byla taková malá holka, ale najednou jsem žena! Ani se mě nezeptali, jestli jsem dostala velký hlad. Ale ano, mám! Řekla jsem naštvaně.
Nejhorší na tom je, že jsem si uvědomila, že ta kila navíc by mi vlastně nikdy nevadila, kdyby je neřešili všichni kolem mě. Každý měl co říct. Koneckonců to, jak vypadám, je především můj problém. Nechápala jsem, proč to všichni řeší.
Je pravda, že dobrému jídlu nedokážu říct ne. Ale je to potěšení. Uvědomuji si, že jsem přibrala, vždyť mám doma zrcadlo, vidím se, nepotřebuji se připomínat. Ze začátku jsem to řešila, cvičila jsem břišní svaly, běhala, ale dlouho jsem u žádné aktivity nevydržela. Chybí mi pevná vůle a možná i motivace. Raději si život osladím tabulkou čokolády.
