Jedno z nejprestižnějších ocenění ve světě architektury letos putuje do Chile. Pritzkerovu cenu získal architekt Smiljan Radić, jehož práce spojuje experiment, cit pro krajinu i neobvyklé materiály. Jeho stavby často působí křehce, ale zároveň vytvářejí silné a nezapomenutelné prostory.
Pritzkerova cena, často označovaná jako Nobelova cena architektury, letos připadla chilskému architektovi Smiljanu Radić. Ocenění každoročně vyzdvihuje osobnosti, které zásadně ovlivňují podobu současné architektury. Radić se tak zařadil mezi významná jména jako Zaha Hadid, Norman Foster nebo Rem Koolhaas.
Porota ocenila především jeho osobitý přístup k navrhování staveb. Radić vytváří projekty, které spojují architekturu s přírodní krajinou, materiálem i lidskou zkušeností. Jeho budovy často působí nenápadně, ale zároveň vyvolávají silný emocionální dojem.
The 2026 Pritzker Architecture Prize has been awarded to Chilean architect Smiljan Radić. Known for his poetic and experimental approach, Radić’s work explores the relationship between architecture, landscape and human experience.
— UIA Architects (@UIA_Architects) March 12, 2026
🔗 Read more here: https://t.co/nc8CuomL4v pic.twitter.com/yAATRbOeuO
Smiljan Radić se narodil v Santiagu v rodině s evropskými kořeny. Architekturu studoval na Pontificia Universidad Católica de Chile a studium později rozšířil také v Benátkách. Právě cestování a studium historie podle něj zásadně ovlivnily jeho pohled na architekturu.
V roce 1995 založil vlastní studio Smiljan Radić Clarke. Studio zůstává záměrně malé a pracuje na omezeném počtu projektů. Radić dlouhodobě spolupracuje také se sochařkou Marcelou Correa, která je jeho partnerkou.
Jejich první společný projekt vznikl v chilských Andách. Dům Casa Chica měl pouhých 24 metrů čtverečních a dvojice ho postavila vlastníma rukama. Tento projekt se stal symbolem Radićova přístupu k architektuře, která může být zároveň experimentální i osobní.
Radićova architektura často pracuje s kontrastem mezi přírodními a umělými materiály. Jeho budovy někdy vyrůstají přímo z krajiny nebo využívají kameny, skály a další přírodní prvky jako součást konstrukce.
Mezi jeho nejznámější projekty patří Teatro Regional del Bíobío v chilském městě Concepción nebo restaurace Mestizo v Santiagu, jejíž střechu podpírají obrovské kameny z místního lomu. Velkou pozornost vzbudil také pavilon pro londýnské Serpentine Galleries z roku 2014, který připomínal průsvitnou strukturu usazenou na balvanech.
Radić se zároveň brání tomu, aby jeho tvorba měla jednotný styl. Podle něj by měl architekt ke každému projektu přistupovat individuálně. „Styl někdy znamená používat stejnou linii řešení napříč velmi odlišnými projekty. Vytváří to jakýsi filtr, který produkuje určitý formální podpis,“ vysvětlil.
Pritzkerova cena letos připomněla i širší debatu o směřování architektury. Kritici dlouhodobě upozorňují, že ocenění často vyzdvihuje jednotlivé hvězdy oboru, zatímco architektura stále více funguje jako kolektivní a společensky orientovaná disciplína. Radićovo vítězství tak nejen oceňuje jeho tvorbu, ale znovu otevírá otázku, jak by se architektura měla v budoucnu vyvíjet.
