Každý rodič samozřejmě miluje své dítě, a když zemře, je to smrt lásky. Je to jako zrada. Téměř jako akt násilí. Valentina o tom mluví otevřeně.
Nic není tak důležité jako láska. Je hrozné, když se láska vytratí. Ale nezmizela, to jsem musel pochopit. Mému synovi bylo krásných sedmnáct let a měl celý život před sebou. Jednoho dne nasedl do auta s kamarádem, který řídil, a naboural. Můj syn prohrál boj o život v nemocnici. Tam jsem ho prohrála i já a čas se zastavil.
Začala jsem pít!
Nemohla jsem bez něj žít. Dny mi splývaly a po pohřbu jsem do sebe začala lít víc a víc vína, abych otupila smysly. Stal se z toho zvyk a manžel mě varoval, že pokud budu pokračovat, skončím v protialkoholní léčebně, nechtěl o mě také přijít. Ale já prostě nemohla přestat, můj život neměl smysl, neměla jsem pro koho žít.
Neměli jsme další děti a manžel měl svou práci a ambice. Já jsem nic takového neměla. Vzala jsem si v práci neplacené volno a všichni to chápali, ale znamenalo to, že jsem se ještě víc propadla do depresí a alkoholu.
Moje matka mi přišla na pomoc
Dva týdny po pohřbu za mnou přijela máma, aby se mnou chvíli zůstala, uklidila, uvařila… Viděla, že toho nejsem schopná, i když jsem byla doma. Vyhovovalo mi to, i když jsem věděla, že ji manžel zavolal.
Asi doufal, že mi máma pomůže. Pomáhala, ale jen s domácími pracemi, neutěšovala mou bolest. Její dobře míněné rady mě rozzlobily a způsobily, že jsem se cítila ještě osamělejší.
Nikdo mě nemohl utěšit
Když jsem byl na samém dně svých sil, vzal jsem si příliš mnoho léků a zapil je alkoholem. Ano, chtěla jsem opustit tento svět kvůli svému synovi. Využila jsem chvíle, kdy máma odjela do města na nákup.
A tehdy jsem uviděla své bezvládné tělo na posteli a celý pokoj. Nechala jsem ho tam a procházela se po bytě. Tehdy jsem uviděla svého syna. Moje krásné sladké dítě, můj život. Objal mě a řekl mi, že musím žít.
Musím se přestat bát, budu mít další dítě… Nechápala jsem, co mi říká, na druhou stranu jsem přestala být smutná a konečně jsem viděla světlo na konci tunelu.
Útěcha nakonec přišla
Mé dítě mě utěšilo a dodalo mi sílu. Najednou jsem cítila velký tlak, který mě od syna odtahoval, ale nechtěla jsem odejít… Usmál se a řekl, že je stále se mnou, navždy. Nesmím se bát, že jsem ho ztratila. To se nikdy nestane. Probudila jsem se v nemocnici. Našli mě včas a vrátili mi život.
Ještě jedno dítě?
Od té doby se cítím klidná. Přestala jsem pít, krok za krokem jsem se vracela do svého života a nacházela novou cestu. Bylo mi 38 let a opravdu jsem ještě mohla mít dítě. Navrhla jsem to manželovi, který o tom zpočátku pochyboval, myslel si, že mu chci vynahradit ztrátu.
Vysvětlila jsem mu, že ne, ale že budeme mít ještě jedno dítě. Zřejmě bychom měli jedno, i kdyby David neodešel. Poprvé jsem vyslovila jeho jméno a cítila, že mohu mluvit o jeho smrti…
Vždy je pro co žít
Po setkání a rozhovoru se svým mrtvým synem jsem pochopil spoustu věcí. Kromě toho, že vždycky máme pro co žít, že smrt není konec. A že své blízké opravdu neztrácíme. Naše dcera Amálie je důkazem, že láska přežije všechno.
