Je důležité nepřidávat se k extremistům, kteří to chtějí rozbít. A nepodporovat ty, kteří chtějí integraci do takové hloubky, že na to nejsou členské státy připravené. Varuje europoslanec za ODS a lídr vládní kandidátky Spolu Alexandr Vondra.
Do Evropského parlamentu jste postoupil v roce 2019 se ziskem téměř 30 tisíc preferenčních hlasů. Jaký byl příchod do EP, bylo to „rovnýma nohama“, jak se shodují mnozí europoslanci? Nebo vám pomohla předchozí domácí politická praxe?
Pro mě to až takový problém nebyl. Evropský parlament je často složen z politiků, kteří si prošli nějakou kariérou v exekutivě členských zemí. Pohybuje se tam množství bývalých ministrů zahraničí, a tudíž jsem mnoho z těch lidí znal. Byl jsem místopředsedou vlády pro evropské záležitosti a do parlamentu, zejména když jsme měli první předsednictví, jsem pravidelně jezdil. Čili jsem to tam znal a znal jsem ty lidi. Až takový šok to pro mě nebyl.
Z logiky věci jste se vy a vaši kolegové (Veronika Vrecionová, Evžen Tošenovský, Jan Zahradil, pozn. red.) stali členy politické skupiny Evropských konzervativců a reformistů (ECR). V té době vás bylo necelých padesát: s dominancí Poláků, ale s Brity na odchodu…
ODS byla spoluzakladatelem této skupiny, bylo to za Mirka Topolánka. Byla to akce, která reagovala na zájem britského konzervativního premiéra Davida Camerona, protože se Britové cítili jako páté kolo u vozu v lidovecké frakci EPP. Tam všechno řídili Němci a Francouzi, a Britové chtěli vytvořit něco nového. Cameron v tom navíc viděl příležitost, jak udržet Británii v EU. A my jsme měli zájem Brity udržet. Navíc nám, v ODS, připadala EPP příliš socialistická. Čili byl tu společný zájem. Faktem je, když jsme přišli my, bylo po brexitu. Britové tam ještě byli, ale loučili se. S nimi jsme ztratili hodně hlasů a propadli se dokonce až pod Zelené, na šesté místo v pořadí.
To nyní jistě změníme, protože jednak polský kontingent zůstane plus minus stejný, ovšem budeme mít veliký výsledek od Italů, od strany Bratři Itálie, kterou vede premiérka Giorgia Meloniová. Těch bude podle mého soudu úplně nejvíc. Může jich být třeba pětadvacet. Projekce jsou takové, že bychom mohli atakovat třetí místo v Evropském parlamentu, za EPP a socialisty. Předpokládám, že znovu budeme silnými hráči a že kyvadlo půjde víc doprava. A nemuseli bychom být tolik ve vleku Zelených, kteří nejspíš dramaticky ztratí v Německu. Taková „nová“ politika by nám byla bližší, určitě mému srdci i hlavě.
Vidíte se s ECR někde až na sedmdesáti mandátech, jak zněly některé předpovědi?
Řekl bych, že určitě.
Byl jste členem výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, podvýboru pro bezpečnost a obranu, stejně jako delegací pro vztahy s USA a Středomořím. Co byste z vašich pracovních aktivit v těchto týmech vyzdvihl, co myslíte, že se vám povedlo?
Když jsem tam přišel, tak jsem přemýšlel, kde se uplatnit. Jako člověk, který se celoživotně zabýval zahraničními a bezpečnostními věcmi, by bývalo asi přirozené, kdybych šel do zahraničního výboru. Tam byla většina těch bývalých ministrů zahraničí. Rozhodl jsem se, že tam nepůjdu proto, že kompetence výboru v oblasti zahraniční politiky jsou spíš symbolické a že je to takové shromáždění lidí, kteří jezdí po světě a přijímají deklarace, které nemají právní účinek. Toto není nic pro mě. Já jsem člověk, který rád bojuje, ale tam, kde se rozhoduje a kde to může přinést nějaké výsledky. Proto jsem se rozhodl jít do výboru pro životní prostředí. Bylo evidentní, v tom roce 2019, kdy začala „operace Greta“, že Green Deal bude tématem číslo jedna. Pro Česko je to klíčová záležitost, protože jsme průmyslová země. Nevyděláme na tom jako Holanďané, kteří mají větrníky na moři, nebo Španělé, u kterých svítí slunce prakticky nepřetržitě. Samozřejmě že jsem mnoho věcí kvůli politickému složení prohrál. Ale dvě vítězství jsem slavil.
Jednak jsem jako zpravodaj normy Euro 7 docílil toho, že jsme osekali původní návrh komise, který byl likvidační pro levnější menší auta se spalovacími motory. Ti, kteří nemají na Kodiaq nebo Mercedes, by si nemohli koupit nový „spalovák“, natož ještě dražší elektromobil. Mělo by to obrovský dopad na automobilový průmysl, což je u nás nějakých deset procent hrubého domácího produktu a patnáct procent pracovní síly. Šlo o to, zachovat mobilitu pro lidi a podržet automobilky. To se povedlo, a debata o spalovacích motorech může pokračovat.
Druhá věc je jádro. Byl jsem stínovým zpravodajem pro zelenou taxonomii, která předepisuje bankám, na co mají dávat úvěry. V původním návrhu bylo jádro brutálně diskriminováno proti slunečním a jiným obnovitelným zdrojům. Jenže je jasné, že my bez jádra tu transformaci nedáme, protože český potenciál obnovitelných zdrojů je hodně limitovaný. Museli bychom všechno dovážet, a to není moc moudré, protože když bude nedostatek, budeme stát někde na konci fronty. Říkal jsem tudíž, že chci jádro dostat mezi obnovitelné zdroje, a oni se na mě obořili, že je „jádro“ sprosté slovo. Přesto se nám podařilo začlenit ho do té taxonomie a není znevýhodněné. Můžeme dostavět Temelín a Dukovany, protože banky budou mít možnost poskytnout úvěry. Tohle jsou dvě vítězství, na která jsem docela hrdý.
Chápu to správně, že se nezříkáte odpovědnosti vůči změnám klimatu, ale vadí vám fanatismus, přílišná „zelenost“, a že jste zastáncem realismu a pragmatického až selského rozumu?
Přesně tak. Já o klimatu něco vím, dokonce jsem to studoval na vysoké škole. Část klimatických změn s člověkem vůbec nesouvisí. Jistě je dobře připomínat, že člověk má na tom svůj podíl, a já se hlásím k dekarbonizaci. Jádro je pro nás jednou z cest. Chce to držet se zlatého pravidla udržitelného rozvoje. Musíme dělat vše pro to, abychom planetu a životní prostředí předávali dalším generacím v lepším a ne horším stavu. Avšak musíme to dělat v souladu s nějakými ekonomickými možnostmi. Aby se Evropa nestala nekonkurenceschopnou ve vztahu k Číně nebo Americe, což se bohužel děje. A musí to být sociálně únosné. Často to znamená zvyšování cen, a nikdo si nepřeje, aby bylo výsledkem dohody úplné rozvrácení společnosti, ohrožení svobody a demokracie. Je to o permanentním hledání, o balanci. Navíc je ve hře přerozdělování bohatství, vlivu a moci v Evropě. Nedělejme si iluzi, že je to pouze o krásných ideálech. Je to o tom, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. My jsme průmyslová země, hodně závislá na levných zdrojích. Musíme mít prostor pro dýchání, proto jaderné zdroje.
Když jsme v debatě v Štrasburku (24.dubna) probírali migraci a migrační balíček, ocenil jste snahu mít databázi běženců, poukázal jste však na mezery v návratové politice a na to, že pakt neřeší migraci jako takovou. Nyní je balíček, k němuž se Česko zdrželo hlasování, schválen a má platit od roku 2026. Bude tomu opravdu tak, nebo se dají čekat ještě nějaké úpravy a změny?
Tato legislativa získala pohodlnou většinu, protože se Středoevropanům nepodařilo vytvořit blokační menšinu. Myslím, že po volbách bude zapotřebí soustředit se na věci, které tam chybějí. Pokud tam nebudou, tak nebude podle mě fungovat migrační pakt jako celek v tom, abychom zabránili nekontrolovatelné a nelegální migraci.
Problém je v tom, že pakt se snaží řešit situaci nárazníkových zemí na jihu, ať už v Itálii, Řecku nebo Španělsku. Oni skutečně čelí proudu imigrantů, jsou v těžké situaci, a já naprosto chápu, že se jim má nějak solidárně pomoci. Ale ne vynuceným přerozdělováním, to je za hranou, na to nikdy nemůžeme přistoupit, zato řekněme nějakou tou finanční nebo materiální výpomocí. Hlasoval jsem proti tomu, protože chybí to B: přestat sem lákat typ migrace, o kterou nestojíme a která má bezpečnostní rizika. Jde o běžence ze zemí Středního a Blízkého východu, ze severní Afriky. To vidíme dnes a denně.
Je důležité dotlačit ty cílové země, ne ty frontové – protože ti lidé nesměřují do Itálie či do Řecka, jdou do Německa, Holandska, Francie, aby změnily systém dávek pro azylanty. Je příliš štědrý. My takový nemáme, proto sem nemíří. Je nutné, aby přestalo to lákání. Příkladem jde Dánsko, které dospělo k názoru, že ho imigrace začíná politicky destabilizovat. Osekalo systémy dávek, a najednou tam o azyl nikdo nežádá. Finsko projednává podobné změny, a je žádoucí, aby totéž udělal zbytek západní Evropy, ony cílové země. Pak bude ta solidarita dávat smysl. Zatím nedává, protože my budeme posílat peníze na jih, kdežto ti lidé budou proudit dál tam, kde vidí lepší život. Místo opravy střechy přidáváme stále více kyblíků na podlahu. To není řešení.
Zastavit migraci, případně se tvářit že není, nicméně možné není, je to tak?
Já neříkám, že zastavíme úplně migraci. Pracovní trh potřebuje novou pracovní sílu. Musíme si umět vybírat a tam, kde imigraci chceme, ji legálně umožnit. Naopak tam, kde vzniká bezpečnostní riziko, kde se potkávají rozdílné kultury a lidé se neintegrují, je nezbytné to zastavit. Klasické přistěhovalecké země k tomu velmi často přistoupily, nemají otevřenou náruč pro všechny.
Existují důvody, které mohou dávat lidi do pohybu. Sucho, teplo apod. Je důležité, aby si s tím takové země uměly poradit. Izrael je ukázkou, že když je někde horko a sucho, dá se něco udělat pro to, aby se tam lidé cítili dobře. Chce to pracovat a umět si zorganizovat společnost. V tomto směru musíme možná změnit i mezinárodní azylové zákonodárství. Vznikalo v dobách, kdy mobilita byla strašně slabá. Dneska je to v digitálně propojeném světě s dostupným cestováním úplně jiný příběh. Evropa není schopna přijmout během pár let stovky milionů lidí, kteří by chtěli do lepšího světa. To nejsme schopni zvládnout.
K tématu Ukrajiny jste uvedl, že čas na svolání mírových jednání ještě nenastal, protože si Rusko si ještě dostatečně neuvědomilo, že má stopku. Za jakých okolností, případně podmínek, může nastat správný čas pro mír?
Myslím, že mír si přejeme všichni. Já chci mír, který bude skutečným mírem, a nikoli nějakým dočasným klidem zbraní, který umožní Rusku znovu seskupit síly, nadechnout se a v dalším kole si zabrat třeba Charkov, Oděsu a Ukrajinu fakticky zlikvidovat. Jde o to nastolit situaci, kdy bude Rusko vědět, že jít dál se mu nevyplatí, a kdy to bude Ukrajina s to nějakým způsobem akceptovat a prosadit doma. Není na nás, abychom rýsovali nějaké hranice. Naše země s mnichovskou zkušeností nemůže podporovat jednání „o nás bez nás“.
Úplně nejdůležitější, a to je podmínka pro to, aby to Ukrajina uměla sama prosadit, je, aby Ukrajina, která vzejde z nějakých mírových jednání, třeba na bázi kompromisu, měla absolutní jistotu, že dostane bezpečnostní záruky. Takové, které se postaví ruským imperiálním ambicím. Takové záruky nemůžeme dát my, mohou je dát jaderné mocnosti na Západě. Historie nás učí, že kdykoliv Rusové dostanou příležitost táhnout dál, tak to udělají. Je to expanzivní impérium. Je nutné držet pospolu a ne vymýšlet něco, co bude mít rozdělující povahu. Takové tendence vidím v Maďarsku a na Slovensku a musím říct, že mě to nesmírně štve. Toto není cesta k vítězství.
Kandidujete za vládní koalici Spolu. Co chcete nabídnout voličům jako Alexandr Vondra, lídr této kandidátky?
Nejenom já, ale celá naše kandidátka nabízí směs dvou věcí. Je to jednak zkušenost – já, Veronika Vrecionová, Luděk Niedermayer či Tomáš Zdechovský jsme prokázali, že pracujeme a máme výsledky. Nebudeme bloudit po chodbách europarlamentu, nebudeme křičet „já tady něco zruším“, a pak po nás neštěkne ani pes. Nabízíme seriózní věci. Půjdeme po nich, budeme je chtít buď prosadit, anebo v některých případech zase něčemu zabránit. Víme, že k tomu musíme mít většinu. Musí být nějaká souhra s vládami, v Evropské radě potřebuje k blokování kvalifikovanou menšinu. To vyžaduje nějakou spolupráci, respekt, vyjednávání. A tyto schopnosti můžeme rovněž nabídnout.
Je důležité nepřidávat se k extremistům, kteří to chtějí rozbít, a nepodporovat ty, kteří chtějí integraci do takové hloubky, že na to nejsou členské státy připravené. Hrozí, že když se budeme snažit nacpat všechny do jednoho saka, tak se tam prostě někdo nevejde. Typickým příkladem byla Británie. Té bylo to sako tak těsné, že prasklo. A my jsme přišli o jednu z nejsilnějších zemí, která udávala stovky let trendy. Je to škoda…
Nabízím realismus, zkušenost a vyjednávací schopnosti. Tedy to, co dělám celý život. Nepotřebuji nic měnit, říkat něco jiného, než jsem říkal před lety.
Máte namířeno znovu do výboru pro životní prostředí, nebo byste si uměl představit práci v jiném výboru?
Nevím, uvidím, rozhodnu se po volbách, až bude známé složení parlamentu. Každopádně se budu chtít věnovat věcem, jimž se věnuji stále. Jsou to bezpečnost, energetika a jádro, nějaké ty klíčové průmyslové zájmy – chci udržet ve hře spalovací motory, a to dlouhodobě. Budu se o tom bavit Němci, v tomto jsme už jinde, než jsme byli před rokem. Máme šanci něco změnit. Nedáváme nikomu dopředu žádný bianko šek. Budeme důsledně vyžadovat určité věci, a podle toho se rozhodnu.
Česká republika má tradičně potíž s účastí v evropských volbách. Nějaký apel na ty, kteří ještě s účastí v hlasování váhají?
Evropská legislativa stále více ovlivňuje každodenní život lidí v naší zemi. Skoro osmdesát procent nových zákonných norem vyplývá z evropského práva. Týká se to nás všech: ceny bydlení, topení, dopravy, potravin. Jsou to základní životní potřeby, a myslím, že si to začalo uvědomovat více lidí. Jestli je to důvod, aby se volební účast rapidně zvedla, to nevím. Jsem v tom trochu skeptik.
Pravda je, že nám ta účast postupně roste. Nyní to vychází na 32, 33 procenta. Budeme chtít „zvedat“ naše voliče, protože chceme vyhrát. Řekl bych, že máme dobře našlápnuto. Takže prosím: Pojďte volit a dejte nám to, protože budeme pracovat tak, aby se tato země se měla dobře. Aby byla bezpečná a aby zbohatla, protože o to jde myslím ze všeho nejvíc.
