Zatímco na Zemi prší voda, na Titanu tekutý metan a na Venuši kyselina sírová, na Uranu a Neptunu to jsou diamanty, píše astrofyzik na webu Live Science.
O nitru planet Uran a Neptun, kolem nichž v letech 1986 a 1989 prolétla zatím jediná sonda Voyager 2, toho příliš nevíme. Vědci mají k dispozici pouze modely založené na pozorování těchto ledových obrů zvenčí.
„Ledoví obři Uran a Neptun jsou na první pohled nevýrazné, nudné koule nezajímavých molekul. Pod vnějšími vrstvami těchto světů se však může skrývat něco velkolepého – neustálý déšť diamantů,” napsal na webu Live Science astrofyzik Paul M. Sutter z Newyorské státní univerzity.
Diamantový déšť není pohádka
Pod zelenými a modrými mraky Uranu a Neptunu se nachází velké množství vody, čpavku a metanu. Obě planety mají kamenná jádra obklopená stlačenými, pro nás exotickými formami hmoty.
Čím větší hloubka, tím je hmota ledových obrů teplejší a hustší. Podle matematických modelů vnitřních plášťů planet tam převládají teploty okolo 6727 stupňů Celsia a tlaky šestmilionrkát vyšší než v atmosféře Země.
Intenzivní tlak rozbíjí molekuly metanu, z nichž se uvolňuje uhlík. Vznikají uhlíkové řetězce, které krystalizují do formy nám známé jako diamanty.
Tyto diamanty nakonec klesají směrem do nitra planet a jsou vystaveny stále větším teplotám a tlakům, což vede k jejich vypařování a stoupání směrem k atmosféře, v níž se naopak ochlazují. A cyklus se zase opakuje.
Podle magazínu Space výzkumný tým pod vedením fyzika Dominika Krause otestoval hypotézu o diamantovém dešti v laboratoři Helmholtz-Zentrum Dresden Rossendorf v Drážďanech. Pouze nahradili metan polystyrenem, který se chová podobně. Výsledkem experimentu byly nanokrystaly. „Diamantový déšť je velmi reálná věc,” potvrdil Sutter.
