Nový výzkum ukazuje, že některé geny v buňkách mozku po smrti ožívají. Američtí vědci to zjistili na základě analýzy genové exprese v čerstvé mozkové tkáni. Tu získali během rutinní operace mozku, což jim umožnilo simulovat smrt. O studii, která se objevila v Scientific Reports, informuje server ScienceDaily.
Není pravda, že se v mozku vše zastaví, když srdce přestane bít. I hodiny po naší smrti jsou stále některé buňky v lidském mozku aktivní. Podle nového výzkumu University of Illinois Chicago některé dokonce zvyšují svoji aktivitu a rostou do obrovských rozměrů.
To se vědcům podařilo zjistit studiem čerstvé mozkové tkáně, na níž mohli simulovat smrt a procesy, které po ní následují. Doktor Jeffrey Loeb, jeden z autorů výzkumu, je totiž ředitelem UI NeuroRepository – banky lidských mozkových tkání od pacientů s neurologickými poruchami, kteří souhlasili s odebráním a uložením tkáně pro výzkum buď po jejich smrti, nebo během chirurgického zákroku při léčbě poruch, jako je epilepsie. Během některých zákroků je totiž paceintům odebrána určitá část mozkové tkáně, což má pomoci eliminaci záchvatů.
Loebyho tým se během simulované smrti podíval na expresi všech lidských genů v mozku, a to po dobu 24 hodin. Zjistil, že asi 80 % analyzovaných genů zůstalo po celou dobu relativně stabilních a jejich exprese se příliš nezměnila. Patřily k nim geny často označované jako „housekeeping“ geny, jež jsou nezbytné pro základní buněčné funkce.
Další skupina genů, o které je známo, že je zapojena do činností lidského mozku, jako je paměť a myšlení, během několika hodin po smrti rychle degradovala.
„Zombie geny“ svoji aktivitu po smrti zvýšily. Foto: Pixabay
Třetí skupinu genů označil server ScienceDaily jako „zombie geny“. Ty totiž svoji aktivitu v posmrtné etapě zvýšily. Tyto „zombie geny“ byly specifické pro jeden typ buněk, tzv. gliové buňky. Ukázalo se, že tyto buňky zvětšují svou velikost i hodiny po smrti.
„To, že se gliové buňky po smrti zvětšují, není příliš překvapivé, jelikož jsou zánětlivé a jejich úkolem je uklidit po zraněních mozku, jako je nedostatek kyslíku či cévní mozková příhoda,“ dodal Loeb.
Většina výzkumných studií, která využívá posmrtné lidské mozkové tkáně k nalezení léčby a možných léků pro nemoci jako je autismus, schizofrenie či Alzheimerova choroba, však v potaz posmrtnou genovou expresi nebo buněčnou aktivitu nebere. Dle Loeba většina studií předpokládá, že se v mozku všechno zastaví, když srdce přestane bít. Tak tomu však není.
Loeb proto zdůrazňuje, že vědci musí brát v úvahu tyto genetické a buněčné změny a co nejvíce zkrátit interval po smrti, aby změny, ke kterým po smrti dochází, byly co nejmenší. „Dobrou zprávou z našich zjištění je, že nyní už víme, které geny a typy buněk jsou stabilní, které degradují a které se časem zvětšují, což umožňuje lépe porozumět výsledkům posmrtných mozkových studií,“ dodává Loeb.