Díky paměti jsme schopni se z minulých událostí poučit a dělat v budoucnu chytřejší rozhodnutí. Tato schopnost je přisuzována organismům, které mají nervový systém. Jednobuněčný organismus vápenatka mnohohlavá (Physarum polycephalum) ale ukazuje, že to není nezbytně nutná výbava.
Jednobuněčný organismus vápenatka mnohohlavá (Physarum polycephalum), která patří do kmene měňavkovců, dle nové studie vedené vědci z Max-Planck Institute for Dynamics and Self-Organization a Technical University of Munich je schopna si pamatovat.
Přestože je tato schopnost přisuzována organismům, které mají nervový systém, vápenatka, jež vypadá více jako houba než zvíře, dokáže ukládat a oživovat informace o svém prostředí. To dává organismu výhodu při hledání potravy nebo vyhýbání se škodlivému prostředí.
má téměř 720 pohlaví a je schopna se během dvou minut uzdravit, pokud je rozpůlena na polovinu.
Jelikož se vápenatka nachází na pomezí říše zvířat, rostlin a hub, poskytuje vhled do rané evoluční historie eukaryot, kam mimo jiné tyto tři jmenované skupiny patří. Vápenatku si můžete dokonce prohlédnout v zoologické zahradě, a to v Paříži. Přezdívá se jí zde “blob”. Je totiž unikátní nejen svou pamětí, ale také tím, že má téměř 720 pohlaví a je schopna konzumovat potravu, přestože nemá žádný žaludek. Je také schopna se během dvou minut uzdravit, pokud je rozpůlena na polovinu. Je tak téměř nemožné ji zabít. Navíc může svou velikost každý den zdvojnásobit.
Vápenatka mnohohlavá je tvořena jednou velkou buňkou, která je složena z propojených “tunelů”, které tvoří sítě. Ty se neustále reorganizují, rostou i rozpadají. V Guinessově knize světových rekordů je tak dokonce zapsána jako největší buňka na Zemi.
Tento organismus je však schopen řešit složité úkoly, jako je nalezení nejkratší cesty z labyrintu. I když vzhledem k nestabilitě sítí nemá buňka žádné organizační centrum.
Vědi sledovali její pohyb a všimli si, že vápenatka si informace o nalezení potravy ukládá do architektury těla a uložené informace používá při budoucích rozhodnutích.
Na tunelech se totiž objeví určitý “otisk”. „Vzhledem k vysoce dynamické reorganizaci sítě vápenatky přetrvávání tohoto otisku vyvolalo myšlenku, že samotná síťová architektura může sloužit jako vzpomínka na minulost,“ říká pro ScienceDaily Karen Alim, profesorka na Technical University of Munich.
Ukázalo se, že setkání s potravou totiž spouští uvolňování chemické látky. Ta se šíří z místa, kde organismus potravu našel. Změkčuje tunely v síti, čímž celý organismus přeorientuje svoji migraci k potravě. Silné tunely v síti fungují jako dálnice a umožňují rychlý transport napříč celým organismem.
Dle hlavní autorky studie Mirny Kramar jsou minulé události nalezení potravy zakotveny v hierarchii tunelů, konkrétně v uspořádání tlustých a tenkých trubek v síti. „Vzhledem k jednoduchosti této živé sítě je schopnost vápenatky utvářet vzpomínky velmi zajímavá. Je pozoruhodné, že se organismus spoléhá na takový jednoduchý mechanismus a přesto jej ovládá takovým způsobem,“ říká Karen Alim.
