Tomáš Klus se v rozhovorech vrátil k tomu, co ho v dětství zasáhlo nejvíc. Promluvil o smrti malé sestry i o tom, jak později přišel také o otce a jak se s tím vyrovnával.
Klus popsal, že když mu bylo osm let, zemřela jeho ani ne roční sestra. Vzpomínal, že to přišlo rychle a že si dlouho nesl těžké výčitky. Přiznal, že jako dítě někdy myslel na to, že by bylo jednodušší sestru nemít, protože plakala a on brzy vstával na tréninky.
Později se dozvěděl, že šance na její přežití by byla vyšší, kdyby se narodila o pár let později. Uvedl, že se o tom bavil s lékařem, který se o ni staral, a ten mu řekl, že už by tehdy existoval lék. Klus dodal, že právě tahle informace v něm zůstala.
Další rána přišla zhruba o dva roky později, kdy zemřel jeho otec. Klus ho popsal jako člověka, který miloval hory a výšlap patřil skoro ke každému rodinnému výletu, i když jeli třeba k moři. Vzpomínal také, že otec jezdil do hor „vyčistit hlavu“ a jednou už se nevrátil.
Po smrti otce podle něj zůstala oporou hlavně maminka a babička. Klus říká, že mu hodně pomohl sport a postupně se prosadil v moderním pětiboji. Vybavuje si, že trenéři pro něj často představovali mužský vzor, který mu doma chyběl.
Otevřeně mluvil i o tom, jak se vyrovnával s psychickou stránkou věci. Dlouho odmítal odbornou pomoc a na terapii začal chodit až později, na doporučení manželky Tamary. Řekl, že mu to pomohlo uznat vlastní hodnotu a líp se na svůj příběh dívat bez pocitu, že to všechno musel zvládnout sám.
Dnes říká, že ho některé momenty dojímají hlavně ve chvíli, kdy vidí růst své děti a představí si, jakou radost by z nich měl jeho otec. Zároveň tvrdí, že těžké situace ho posílily a že o nich mluví i proto, aby to mohlo pomoct dalším lidem. A dodává, že život podle něj není jen nefér, ale umí i vracet.
