V roce 1972 spatřilo lidstvo Zemi jinýma očima. Astronauti mise Apollo 17 pořídili slavný snímek Blue Marble, na kterém poprvé zachytili naši planetu v celé její kulaté kráse. Byla to modrobílá koule, která se vznášela v temnotě vesmíru. A pro mnohé to byl zlomový moment. Najednou jsme viděli, jak malí vlastně jsme.
„Země tam prostě je. Sama, beze šňůr, které by ji držely,“ řekl tehdy astronaut Eugene Cernan. Byl to okamžik, který přepsal vnímání planety – jako něčeho křehkého, vzácného a jediného. Teď, o padesát let později, víme, že ten pohled byl nejen krásný, ale i varovný.
Dnes máme k dispozici technologie, které nám umožňují sledovat Zemi po celou dobu. A právě díky nim byl v roce 2022 pořízen nový snímek Blue Marble, tentokrát ze vzdálenosti milionu kilometrů. Pořídila ho sonda DSCOVR s kamerou Epic. A co je na něm jiného? Bohužel hodně.
„Je vidět úbytek ledu v Antarktidě. Deforestace. Zvětšování pouští. A ztráta zeleně,“ popisuje klimatolog Nick Pepin z britské University of Portsmouth. Podle něj je nejvýraznější právě „ustupující bílá barva“, tedy mizící led a sníh – jasný důkaz klimatické změny. Nad oblastmi, kde dřív bývaly husté deštné lesy, už dnes nejsou ani mraky. Prší méně. A zeleň mizí.
Srovnání dvou Blue Marble snímků dává tušit, jak moc jsme za těch padesát let planetu proměnili. A nejde jen o přírodu. Satelitní snímky noční Země ukazují i rozrůstající se města, světla přístavů a četnost požárů. Lidská aktivita se zkrátka otiskla do každého viditelného kusu Země.
„Z pohledu z vesmíru člověk najednou chápe, že všechno na Zemi souvisí se vším,“ říká Pepin. „Pokud žijete na svahu Kilimandžára, nemusíte ani vědět, že nahoře je ledovec. Ale všechno je propojené.“ A právě tuto propojenost nám tyto snímky připomínají.
Jak říká první britská astronautka Helen Sharman, když popisovala svůj let do vesmíru: „Země má vlastní lesk. Vidíte tu nádhernou modř, bílá oblaka a černotu kolem. Je to dechberoucí. A taky děsivě křehké.“
