Při cvičení jógy mají lidé občas potřebu plakat. Stalo se to i vám? Není na tom nic špatného. Přečtěte si, proč se tak děje.
Pláč je naprosto přirozená reakce a jógové studio by mělo být bezpečné místo pro zpracování pocitů, včetně těch opravdu těžkých. Vyberte si takové, kde se budete cítit komfortně.
Když Lisa Jakub poprvé na hodině jógy začala plakat, bylo jí trapně. „Pláč na veřejnosti není něco, co bych dělala běžně a ráda. Co to se mnou je? Potřebuji se dát dohromady,“ vzpomíná. Pak Lisa prošla školením učitelů jógy, které zahrnovalo lekce o tom, jak umožnit studentům pracovat s emocemi. Když teď někdo během hodiny začne plakat, pomyslí si: „Dobře, jóga funguje“. Namísto toho, aby Lisa, která často pracuje s válečnými veterány, přitáhla pozornost k slzám, naváže oční kontakt a nabídne chápavé přikývnutí.
I další instruktoři jógy říkají, že jsou občas svědky pláče svých studentů. Teorie o tom, co podněcuje tuto emocionální reakci, jsou různé.
Proč u jógy někdy pláčeme?
Dr. Fishman, který je lékařským ředitelem Manhattanské fyzické medicíny a rehabilitace v New Yorku a autorem mnoha knih o józe, říká, že jóga nabízí „svobodu od řady emocionálních omezení. Receptory ve svalech se připojují přímo k relaxačním centrům v mozku“, říká. „Hluboká, i chvilková relaxace může uvolnit velmi silné emoce, které jsou obvykle nedostupné.“ Věří, že pláč během jógy není způsoben radostí nebo bolestí, ale „obrovskou úlevou“.
Adam Gallenberg, sportovní psycholog, poukazuje na to, že lidé se často obracejí ke cvičení, když se cítí ve stresu, „takže pokud ho používají jako způsob, jak se vyrovnat se všemi stresory ve svém životě, je velmi pravděpodobné, že se jejich mysl při cvičení věnuje těmto věcem a skutečně zažívá emocionální reakci spojenou s těmito stresory“.
Gallenberg věří, že „fyzická zranitelnost vede k emoční zranitelnosti“ a čím více potlačujeme určité emoce jako je stud, frustrace nebo méněcennost, tím je pravděpodobnější, že vyplavou na povrch, když jsme ve fyzicky zranitelném stavu.
„V józe dáváme své tělo do určitých pozic, kterých bychom se v každodenním životě mohli zdržet,“ říká, „jako je otevírání hrudníku nebo protahování specifickým způsobem“ (pózy s otevíráním kyčlí jsou neoficiálně známé jako pozice vyvolávající pláč, možná kvůli veškerému napětí uloženému v našich kyčelních svalech).
Být tady a teď
Lidé, kteří pláčou při fyzické aktivitě, jsou hluboce ponořeni do přítomného okamžiku. Po tu prchavou chvíli nejsou posedlí budoucností ani nevracejí minulost.
„Prožívají okamžik a všechno ostatní se smyje,“ říká Oriana Aragon, sociální psycholožka, která studuje emocionální projevy na Clemson University v Jižní Karolíně. Je to „velmi primitivní“. Někdy mohou být lidé přemoženi pocitem úžasu nebo úspěchu, například když právě dokončili maraton. Aragon si pamatuje, jak plakala po dokončení půlmaratonu a zároveň na sebe byla hrdá. „Mohlo by to být vydání, mohl by to být úspěch, ale rozhodně je to o tom jednom konkrétním okamžiku.“