Otrovert je další nálepka do sbírky osobnostních typů, které se objevují vedle introvertů, extrovertů a ambivertů. Zní to trochu jako pop psychologie, ale popisuje situaci, kterou spousta lidí dobře zná: navenek působíte společensky, uvnitř vám ale nejvíc pomůže klid a pauza bez podnětů.
Typický otrovert zvládá lidi, akce i roli „toho, kdo to táhne“. Může být vidět, mluvit nahlas, vést poradu nebo se bavit s cizími bez většího stresu. Jenže po tomhle výkonu často přijde únava, kterou nevyřeší další program, ale spíš ticho, samota nebo pár hodin bez komunikace.
Terapeuti popisují, že rozdíl oproti introvertům bývá hlavně v dovednosti fungovat ve společnosti. Otrovert může na večírku působit sebejistě a v pohodě, jenže vnitřní „nervový systém“ se prý dobíjí jinak. V sociálních situacích navíc může mít pocit, že stojí tak trochu bokem, i když se aktivně účastní.
Tento pocit „jsem mezi lidmi, ale nejsem s nimi úplně v souladu“ je někdy spojen s citlivostí na atmosféru a dynamiku skupiny. Člověk může toužit po hlubším kontaktu, ale zároveň odcházet s pocitem, že to úplně nevyšlo, že byl nepochopen nebo že prostředí nebylo bezpečné a „jeho“. Nejde o to, že by neměl rád lidi, ale spíše o to, kolik energie ho stojí být neustále ve střehu a přizpůsobovat se.
Odborníci nám připomínají, že je důležité být si vědomi svých vlastních potřeb a nesledovat pouze to, za co nás ostatní odměňují. Když vás lidé chválí za to, že „jste vždy k dispozici pro všechno“, může se to snadno stát automatickým, což vás postupně vyčerpá. Dávat si pauzy není slabost a někdy se potřeba odpočinku mění v závislosti na ročním období, životních stresorech nebo hormonálních změnách.
Pro okolí platí jednoduché pravidlo: otroverta není potřeba opravovat ani tlačit do větší socializace. Nejlépe funguje respekt, flexibilita a přirozená přítomnost bez nátlaku. Někdy může chtít zůstat na akci do konce a jindy nedorazí vůbec, a obojí je v pořádku.
