Hubbleův vesmírný dalekohled, kterému vděčíme za současné odhady stáří vesmíru a první detekci organické hmoty na exoplanetě, se věnuje vědě a stále žije. Dalekohled opět zachytil mistrovské dílo v podobě roztříštěné hvězdy. Informoval o tom zpravodajský server Phys.
Příběh tohoto snímku začíná zhruba před 165 000 lety, kdy nejmenovaná hvězda typu O ve Velkém Magellanově mračnu zanikla v supernově typu II. Světlo z exploze se rozlétlo do všech stran a zhruba o 160 000 let později se malý průřez této rozpínající se světelné koule dostal až na Zemi.
Kdyby mělo lidstvo kolem roku 3000 př. n. l. moderní dalekohledy, mohly automatické systémy zaznamenat záblesk v jižním souhvězdí Dorada, který byl z tak velké vzdálenosti hluboko pod hranicí možností lidského vnímání.
A new Hubble Image Reveals a Shredded Star in a Nearby Galaxy https://t.co/8txXh6LQdA pic.twitter.com/aC1imdKEN2
— Gorilla Science (@futurenewstech) December 7, 2022
Lidé si všímají
Pozůstatek katalogizoval Karl Henize v roce 1956 v rámci průzkumu emisních mlhovin v Magellanových mračnech. Henize tento úkaz okamžitě rozpoznal jako silný rádiový zářič a dodnes je nejjasnějším pozůstatkem po supernově ve Velkém Magellanově mračnu.
5. března 1979 všech devět sond meziplanetární sítě gama záblesků detekovalo historicky nejsilnější z nich. Zdroj byl rychle určen jako N49, který byl v té době obvyklý pro tento druh anomálie.
Hubbleův vesmírný dalekohled poprvé zobrazil N49 v průběhu tří hodin mezi listopadem 1998 a červencem 2000. Tři falešné barevné snímky v klasické „Hubbleově paletě“, červený pro síru, modrý pro kyslík a zelený pro vodík, zprostředkovala Širokoúhlá Planetární Kamera 2, která je následně překryla černobílým základním snímkem. Tento snímek rovněž pořídil Hubble.
Složený snímek se využil například ve studiích zaměřených především na lepší pochopení struktury a prostředí mlhoviny, uvedl Phys.
N49 má nejméně 26 dalších identifikátorů v různých katalozích. Nejčastějším vedlejším jménem pozůstalé supernovy N49 v tisku je DEM L 190. Pozůstatek snímaly významné družice ROSAT, Chandra a Spitzer. Dokonce na něj můžeme najít odkaz v 9. kapitole knihy Carla Sagana „Cosmos„.
Díky pokroku v zobrazovacích technologiích, se tým ESA/Hubble čas od času vrací k snímkům z vesmíru zachycených v minulosti. Například v roce 2003 byla pořízena sada dat této pozůstalé supernovy, která však nebyla zahrnuta do původní kompozice.
Tato data byla přidána k tomuto nejnovějšímu snímku roztříštěné hvězdy N49 a zdokonalené techniky zpracování obrazu nyní odhalily nebývalou úroveň detailů, včetně nových struktur v mlhovině.
