Dá se žena ve vztahu se zadaným mužem označit jednou jedinou nálepkou – potvora, tedy ta špatná? Na téma milenka promluvily ženy, muži, ty, co randí se ženáčem i ti podvádění.
Milenky jsou většinou společností automaticky řazeny do škatulky „mrchy“. Ženy, které spřádají sítě na ženáče a rozvrací manželství, rodiny… Za sebou nechávají spoušť v podobě zhrzených manželek a zmatených dětí. Pak je tu ale ještě jeden tábor. A ten má pro ženy – milenky – pochopení. Má za to, že je „vina“ především na straně mužského protějšku (nevěrníka). Jak je to ale doopravdy?
Neomluvitelné
„Žena, která nemá morální problém být se zadaným chlapem, je štětka. Až tak jednoduché to je a pohled z druhé strany na tom nic nemění,“ je přesvědčený Petr H. v internetové diskuzi na toto téma.
„Jediný omluvitelný případ v takové situaci je nevědomost manželství. Respektive milenka NEVÍ, že je zadaný/ženatý. Všechno ostatní ukazuje na zvrácenou povahu a dotyčná JE mrcha,“ myslí si paní Hana S.
„Jsou to ženy bez sebeúcty, ať už to vypadá jakkoli. Která žena by chtěla muži hrát druhé housle,“ říká další diskutující.
Dokonce se ozvala i žena, která se k avantýrám se ženáči hrdě hlásí. Sama se bez skrupulí tituluje mrchou. „Jsem mrcha, ale mně ženatí/zadaní muži vyhovují, protože mám jistotu, že se nebudou chtít vázat a taky chodí spát domů. Já se s někým v posteli pořádně nevyspím. Navíc mají asi špatné svědomí, takže i dárečky a tak…,“ nebere si servítky jistá Jannyz S. Z následujících výpovědí je však zřejmé, že nelze házet všechny do jednoho pytle. A co člověk, to názor.
Jsou v tom nevinně?
„Pokud žena není zadaná, mrcha není. Proč by měla. Využila situace, kdy pán nemyslí mozkem, ale jinou částí těla. V tom se panáček musí vyznat sám. Takové to obviňování typu – ona jí sebrala manžela… Copak je manžel nějaké zvířátko, aby se dal sebrat? Jsem toho názoru – pokud ‚se dal sebrat‘, tak není o co stát,“ má jasno paní H.
„Každý normální chlap (i žena) někoho má. Omezit se s výběrem pouze na nezadané by byla chyba. To by ti/ty hledající vybírali/y z nějakého totálního šrotu. Za mě je tedy ‚dělat do zadaného‘ v pořádku,“ napsala drsně Helena F. Do role milenky se zcela nechtěně dostala třiatřicetiletá Klára.
Srdci neporučíš
„Sama jsem nevěru odsuzovala. Protože i můj otec rozbil naši rodinu kvůli milence, s níž pak odešel a založil novou. Nemohla jsem mu to odpustit. Pak jsem ale spadla do vztahu se ženatým, ani jsem nevěděla jak,“ vypráví.
„Příčilo se mi to. Pořád jsem bojovala sama se sebou. Ale cítila jsem, že je mezi námi opravdu výjimečné pouto. Že k sobě patříme. Naprosto stejný humor, v posteli nám to taky klapalo. Navíc mě ubezpečoval, že s manželkou jsou spolu už jen formálně. Kvůli dětem (které velmi miluje) spolu zůstávají, ale mají dávno oddělené ložnice a každý si žije svým životem. Zatím se stále jen vídáme. Ale vím, že on je můj osudový,“ svěřila se Klára. Ze vztahu prý už není cesty ven.
„Začít nový vztah – proč ne – ale nejprve ukončit ten první. Nehrát to na obě strany,“ má k tomu jasné stanovisko pisatelka Zuzana.
Věci mezi nebem a zemí
Alena N., která se sama stala podváděnou, pak mluví o mužích, kteří mají nevěru jako sport. „Zapomínáte na muže, které nevěra prostě jen baví. Můj exmanžel podváděl obě své předešlé partnerky. Říkala jsem si, že se mnou má všechno, co si může přát. Že mně se to nestane. Byla jsem aktivní, jak hospodyně v kuchyni, tak v ložnici, pozorná, milující, snažila se být pro něho pořád hezká, a stejně podvedl i mě,“ uvedla na internetu svoji zkušenost.
Co říci závěrem? Snad jen to, že každá nevěra je o dvou lidech. O dvou svědomích a rozhodnutích. Pokud váš vztah stojí na pevných základech a oba víte naprosto přesně, že toho pravého máte jeden v druhém, nemusíte mít strach. Nemá šanci ho rozbít ani ta největší „potvora“. Proto je tak důležité spojit svůj život s tím, s kým tvoříme silnou dvojku a komu můžeme důvěřovat.