Vyberete si džíny, které běžně nosíte, a v kabince zjistíte, že je nezapnete. O pár obchodů dál sedí „ta samá“ velikost jako ulitá. Není to vaše tělo, kdo se zázračně mění podle loga na cedulce, ale systém, který nikdy nebyl nastavený tak, aby byl jednotný.
Módní značky totiž nemají povinnost držet se univerzálního standardu. Velikostní tabulky si často staví podle toho, koho chtějí oblékat, tedy podle cílové skupiny a trhu. Jiné proporce bude mít zákaznice ve dvaceti a jiné v padesáti, jiné průměry vycházejí pro Evropu a jiné pro Asii. A rozdíly můžou být i v rámci jedné značky napříč zeměmi. Leila Kelleher z Parsons School of Design to shrnuje přímo: „Krátká odpověď je, že nemusí.“
Zní to jako jednoduché řešení, tak vezměme průměr, udělejme jednu tabulku a hotovo. Jenže průměr často nefunguje ani v praxi, ani na lidech. Kulturní historička Lisa Hackett připomíná příklad z roku 1952, kdy americké letectvo změřilo tisíce pilotů a navrhlo „průměrnou“ sedačku do výsadkového letadla, do které se nakonec nevešel nikdo. Dnes se používají nastavitelné sedačky, protože lidská těla nemají jeden tvar. Stejně tak, jak říká střihová specialistka Alison Hoenes, „nedokážeme dostat každého do jednoho oděvu“.
Zmatek má kořeny i v tom, jak vznikaly první standardy. Masová výroba ve 20. století tlačila na to, aby se dalo obléknout co nejvíc lidí s co nejmenším počtem velikostí. Jenže první velké americké studie, ze kterých se vycházelo, měly omezený vzorek a nepočítaly dobře s tím, jak se tělo v průběhu života mění. Keena Hudson z Pratt Institute říká, že systém byl „chybný od začátku“. Kelleher k tomu dodává, že stará data „nejsou reprezentativní pro těla“, natož pro těla dnešní.
Další vrstvu chaosu přidává takzvané vanity sizing, tedy praxe, kdy značka označí oblečení menší velikostí, než by odpovídalo jeho reálným mírám. Část lidí pak má lepší pocit, že „se vejdou do menšího čísla“, a značce to může hrát do karet. Jenže pro zákazníky je to další důvod, proč se velikosti rozcházejí ještě víc. Kelleher to spojuje i s předsudky: „Vanity sizing má kořeny v předsudcích vůči lidem s vyšší váhou.“ A připomíná, že ve skutečnosti jde o jediné: aby oblečení sedělo.
Do toho všeho se plete i rozdíl mezi velikostí a střihem. Dva lidé se stejnými mírami můžou chtít úplně jiný pocit z oblečení, někdo volnější, někdo přiléhavý. „Neexistuje jasná odpověď na to, co je dobrý fit,“ říká Hoenes. Proto může být nejlepší základ překvapivě praktický: znát svoje míry a brát cedulky jako orientaci, ne jako verdikt. Hudson doporučuje změřit si pas, boky a hrudník a všímat si i proporcí, třeba jestli máte delší nebo kratší trup. A když nakupujete online, pomáhá hledat značky, které uvádějí podrobnější rozměry, případně využít nástroje, které pracují s daty o střihu a vráceném zboží. Jedna univerzální velikost pro všechny zkrátka neexistuje, ale s pár čísly v ruce můžete konečně přestat hádat.
