Britská zbrojařská společnost BAE Systems před pár dny oznámila, že úspěšně otestovala nový dělostřelecký náboj s velkým doletem. Důležité přitom je, že jde o náboj do jedné z nejběžnějších armádních houfnic.
Společnost BAE Systems poprvé zveřejnila existenci nového náboje XM1155-SC letos v březnu. Při tomto testu přesný náboj zasáhl cíl vzdálený více než 110 kilometrů, což je třikrát dále než průměrný 155mm granát a dále než dosah některých armádních raket.
Březnový testovací náboj byl však vystřelen z dělostřeleckého kanónu americké armády s prodlouženým doletem (Extended Range Cannon Artillery, ERCA), prototypového systému s mimořádně dlouhou hlavní délky 58 ráží. Naproti tomu testy oznámené minulý týden byly provedeny z naprosto běžné hlavně samohybné houfnice M109 Paladin o délce 39 ráží. Armáda a spojenecké země přitom na rozdíl od systému ERCA používají Paladin v širokém měřítku.
BAE uvedla, že střela doletěla „nejdále, kam kdy M109 Paladin vystřelil řízený projektil“, ale konkrétní dolet nesdělila. „Naším záměrem je nyní tímto nábojem dokázat, že můžeme zdvojnásobit dostřel tradičního dělostřelectva bez ohledu na ráži zbraně,“ řekl dle serveru Inside Defense na brífinku pro média Jim Miller, viceprezident pro rozvoj obchodu se systémy pro bojové mise ve společnosti BAE Systems. „Nyní jsme překonali jakýkoli dolet, který byl kdy u Paladinu dosažen,“ upozornil.
Paladin
V lednu 1952 se ve Washingtonu konala konference zástupců americké armády a ministerstva obrany o situaci motorizovaného dělostřelectva. Předchozí americké samohybné houfnice M44 byly zastaralé, výsledkem konference tak byla naléhavá potřeba nových pancéřovaných samohybných děl. Okamžitě byly zahájeny první koncepční studie a koncepce byla po několika úpravách dokončena v květnu 1954.
První model vozidla byl představen v říjnu 1956, načež byla zadána zakázka na vývoj prototypu. Ten byl hotov v roce 1959 pod označením T196. V únoru 1961 byly dokončeny vojskové zkoušky s prototypem a u divize Cadillac Motor Car Division byla objednána dvě předsériová vozidla. Po závěrečných zkouškách byla zadána první objednávka na roční výrobu 247 vozidel. První exempláře byly dokončeny v říjnu 1962 a v červenci 1963 bylo vozidlo oficiálně klasifikováno jako střední samohybná houfnice M109.
Od roku 1974 se o výrobu starala společnost BAE Systems, přičemž poslední exempláře byly vyrobeny v roce 1994 a s celkovým počtem více než 5 000 vyrobených kusů je M109 jednou z nejvíce vyráběných samohybných houfnic na světě. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl zaveden žádný nástupnický model, jsou všechny hlavní jednotky americké armády stále vybaveny vozidly M109 variant A6 a nejnovější A7.
M109A7 Paladin je už dnes schopen střílet speciální projektily typu Excalibur s dlouhým doletem na vzdálenost 40 až 50 kilometrů. To naznačuje, že nový náboj může být schopen zasáhnout cíle na vzdálenost přes 100 kilometrů. Rozšířený raketový systém M270 MLRS má naproti tomu se standardní municí dostřel 70 kilometrů.
Excalibur
Nová střela je schopna doletět dále díky své podkaliberní konstrukci. Takové střely mají stejný zadní průměr jako standardní střely, aby zachytily výbušnou energii hnací látky. Vpředu se však zužují do tenčí hlavice. Po vystřelení se náboj rozvine a navádí se na cíl. Obsahuje také ochranu proti elektronickému rušení, což je klíčovým aspektem vzhledem k rozsáhlému použití ruských rušiček na Ukrajině. Rusové se totiž zaměřují na rušení raket s přesným naváděním dodávané USA.
Miller neupřesnil cenu náboje. Armádní náboj Excalibur je však jeden z nejdražších naváděných 155mm nábojů, stojí až 100 tisíc dolarů (přes 2,2 milionu korun). Armáda je v závěrečné fázi přípravy strategických dokumentů k brzkému použití těchto typů střel, uvedl Miller. S tím, že šíře použití tohoto náboje bude ještě předmětem rozhodování. „Bude záležet na tom, jak se armáda rozhodne, jak přesná chce být a jak daleko dostřelit,“ sdělil Miller.
Ukrajina úspěšně používá jak náboj Excalibur, tak rakety systému MLRS/HIMARS. Ničí s nimi zejména ruská velitelská stanoviště a logistické uzly. Cílení na klíčová místa ruské logistiky je částečně přičítáno snížení efektivity ruské dělostřelecké palby tím, že donutilo Rusko odsunout své sklady dále od fronty.
